Historie kapely

HISTORIE KAPELY ANEB JAK TO CELÉ ZAČALO (Pavel Jarčevský)

Sepsat po více než třiceti letech vývoj kapely, která prošla spoustou změn, a přitom byla vždy velmi aktivní, je snad zhola nemožné. Přesto se jako zakládající člen a pamětník pokusím postihnout aspoň nejdůležitější okamžiky kapelního dění. Budu je sem postupně přidávat a bude mě to stát spoustu lahviček dobrého moku 😊

Někde na začátku je moje cesta na školní výlet do Vysokých Tater, kde mi jedna jedna studentka zahrála Nohavicovu Písničku pro Jakuba. Ani jeden z nás ještě Jarka Nohavicu neznal jménem (i když já jsem jeho skladbu Dezertér uměl zahrát už od poloviny sedmdesátých let). Nohavicu ovšem znal Milda Vokáč, s kterým jsem tenkrát (v roce 1988) sdílel stejný kabinet. Začal jsem se pídit po dalších skladbách nově objeveného písničkářského génia. A zaujala mě mimo jiných písní i Pravda a lež. Vysockého nádherný kousek s textem Libora Dvořáka. A tak jsme se s Mildou rozhodli, že uspořádáme pro tehdejší svaz přátel SSSR odpolední pásmo s písničkami Vladimíra Vysockého. Ty písničky jsme se spolu se studenty naučili hrát a zpívat. Čekali jsme politický průšvih (Vysocký byl na indexu), ale opak se stal pravdou. Dokonce i vedoucí pracovníci Svazu byli nadšeni a žádali reprízy.

Když jsme vyčerpali známé Vysockého texty, hledali jsme dál: Nohavica, Dobeš, Plíhal, Streichl, Hutka, Merta, Spirituál kvintet, Brontosauři… A školní výlety, kurzy, exkurze, odpolední a víkendová setkávání…, až se z toho všeho vyloupla kapela a její první vystoupení v hospodě v Blatě v České Kanadě. Na co jsme technicky nestačili, to jsme doháněli nadšením. Však folkaři vědí.

Nutně pak musely přijít i vlastní skladatelské pokusy. Něco měl Milda v zásobě z dob, kdy ještě hrával s Ivošem Jahelkou ve skupině Zimostráz, něco (hlavně texty) jsem doskládal já.

Takže jsme byli připraveni chopit se první příležitosti: Milan Medvěd Kolář zariskoval a zařadil nás do programu Folkových prázdnin (dnes Prázdniny v Telči). Poté, co jsme do vyčerpání zkoušeli ve školní tělocvičně jindřichohradeckého gymnázia (staré lampové zesilovače, stará rádia, mikrofon z magnetofonu B54 přidaný k zeměpisnému stojanu…), octli jsme se na hlavním nádvoří zámku v Telči v péči profesionálního zvukaře. Dnes již nedovedu posoudit kvalitu naší produkce, ale potlesk byl mohutný, povzbudivý, od diváků velkorysý. Pyšnili jsme se již tenkrát názvem JEN TAK, abychom se záhy dozvěděli, že vynikající kapela s tímto názvem již existuje v Liberci.

A tak jsme hned na další zkoušce zkoumali nové pojmenovávací možnosti. Problém rychle vyřešila Vendulka Čížková, zpěvačka a naše studentka: „S vámi, pánové, už jedině JEN TAKTAK!“ Holka jedna hubatá!! Její dcerka dnes zpívá v kapele X-tet.

Měli jsme písničky, lidi, první zkušenosti, bylo ale třeba hrát. Nabízel jsem tedy naše vystoupení, kde se dalo. Téměř bezvýsledně. Zkusili jsme Portu, postoupili z oblastního kola, ale v celostátním v Krumlově jsme úplně propadli. Navíc jsme se ani od poroty nedověděli, na čem máme nejvíc pracovat, abychom se zlepšili. Zkusil jsem tenkrát poslat jednu svoji a Mildovu píseň do autorské Porty. Vrátila se, aniž si ji kdokoliv poslechl (měl jsem označení, které mi ukáže, zda ji někdo vložil do přístroje). Zkusil jsem ještě jednu autoritu, Michala Juppa Konečného. A asi po měsíci se mi vrátila nahrávka s půlstránkovým rozborem, který sice nebyl příliš lichotivý, ale byl zatraceně konkrétní.

Jak jsem napsal výše, byli jsme vděční Medvědovi – Milanu Kolářovi, který nám nabídl tak skvělou příležitost, že nám potlesk zaplněného nádvoří (čekajícího tehdy na skupinu Kamelot) stále zněl v uších. Co s tím? Jak se vyrovnat se svým svědomím? Netrvalo dlouho a našli jsme řešení. Pošleme tu nabídku příležitostí dál a uspořádáme akci, při které dostanou podobnou šanci zas jiní muzikanti. Festival. Něco jako Mekka folkařů – Telč. No jasně, jindřichohradecký státní hrad a zámek.

Jenže Milda Vokáč se tenkrát stal ředitelem jindřichohradeckého gymplu a měl svých starostí nad hlavu. Začal jsem tedy jednat na vlastní pěst a vypravil se do Prahy za jediným člověkem, který vzal moji kazetu se skladbami vážně – za Michalem Juppem Konečným. Ten tehdy jako šéf časopisu Folk&Country sídlil v Husinecké ulici v Praze.

Ten rozhovor jsem si měl zaznamenat. Přišel jsem s nadšením, že nabízím spolupráci při festivalu, a že bych byl rád, kdyby na festivalu zahrály ty a ty kapely. Ale na muziku vlastně řeč vůbec nepřišla. Otázky od Juppa jen pršely. A týkaly se kempu, odpadků, zázemí pro muzikanty, kontaktů na starostu, kontaktů na zámek, pomocníků na stavbu pódia, mokré varianty, parkování, patronátu, sponzorů… zkrátka spousty „drobností“, na které jsem tenkrát vůbec nepomyslel. Měl jsem však velmi bohaté zkušenosti s pořádáním velkých závodů v orientačním běhu, a tak jsem si zkrátka odpovědi pohotově vymýšlel. Po třech hodinách „grilování“ z Juppa konečně vylezlo, že se tedy do Hradce přijedou podívat, ale rozhodně nic neslibují.

Odjel jsem zklamaný, všechno ohlásil Mildovi Vokáčovi (řediteli gymplu) a společně jsme to zběžně probrali. Asi po týdnu se ozval telefon a za chvíli už z auta vystoupila kompletní redakce časopisu Folk&Country. Pět lidí. A tady zapracovala Mildova diplomacie. Prošli jsme s nimi místa, kontaktovali je s potřebnými osobnostmi probrali detaily. Byl duben a my jsme se rozhodli, že festival v červenci BUDE. Další povídání by patřilo jinam, někam do samostatné historie festivalu Folková růže.

Pro Jen tak tak to ale mělo zásadní a nedocenitelný význam. Jupp nás totiž pozval na svůj gigantický festival „Zahrada“ do Strážnice. A dokonce nám zprostředkoval vystoupení na třech scénách této přehlídky spolu s právem vstupu kamkoliv kdykoliv. To abychom viděli, „jak se to dělá“.

My jsme se samozřejmě s nadšením a pokorou učili na každém kroku jako malí žáčci. Bylo čemu. Hrát, poslouchat, organizovat, pařit do rána, seznamovat se s muzikanty, redaktory časopisů (Jirkou Černým), registrovat úspěchy i propadáky, aranžovat, skládat, zkoušet, hodnotit kvalitu nástrojů a vybavení… zkrátka zamýšlet se nad muzikou nikoliv naivně, ale s potřebným smyslem pro realitu. Hráli jsme pak na každé Zahradě až do té poslední v Kostelci na Hané. Že to znamenalo hudební posun kapely a že nám to otvíralo dveře k dalším vystoupením, to jistě nemusím zdůrazňovat.

S jídlem roste chuť. Začali jsme pomýšlet na uložení našich skladeb na nějaké nosiče. Pokud vynechám první pokusný záznam v jindřichohradeckém Klubu mládeže někdy kolem roku 1991 (3 písničky se už asi nedochovaly), pak první demo na audiokazetě se jmenovalo „Písničky“. Je na něm 9 skladeb, natáčeli jsme je ve studiu pod režií Libora Soukupa (pozdějšího ředitele Českého rozhlasu Č. Budějovice) a Kapela tehdy vystupovala ve složení: Míša Pešková, Helena Bombalová, Vláďa Bartoš, Milda Vokáč, Pavel Jarčevský.

Natáčení hodně usměrnilo naše hudební snažení, znalosti a dovednosti, takže když jsme po letech hraní a zpívání, kde se jen dalo, přijali pozvání Honzy Friedla do jeho studia ve Vyšším Brodě (roku 1997), věděli jsme, do čeho jdeme. Ale stejně nám to nebylo nic platné. Zcela zřetelně si vzpomínám, jak jsem celou první noc (zavřený sám v nahrávací místnosti) bojoval v jedné skladbě s teroristou metronomem, abych příští poledne byl schopen skladbu nahrát 😊 Ne všichni byli ovšem tak nemožní. Míša Pešková, Petr Pokovba, Martina Plucarová, Vláďa Bartoš a nakonec i Milda Vokáč (aby byla sestava kompletní) nahráli své party bez větších problémů. Režiséry byli tehdy Vláďa Čížek, Honza Friedl a Vojta Zícha. Už podle jmen je jasné, že to tenkrát byla tvrdá škola. Kazeta (a zároveň cédéčko) se jmenuje „Periférie“.

Periférii už bylo možno poslat do rádií a dnes myslím, že to byl náš opravdový hudební start. Nabídky na vystoupení nabraly na intenzitě, my jsme se nijak neomezovali, a koncem října 1999 jsme nastoupili do AV studia ve „Vyšáku“ znovu. Milda Vokáč, Štěpán Chytka, Martina Plucarová, Petr Pokovba, Bohdana Bartuňková, Pavel Jarčevský a jako hosté Míša Pešková, houslový kvartet Mirka Chytky, Eda Franc (saxofon), Slávek Franc (bicí). To byla silná sestava a mnozí dodnes pokládají CD „Obrysy lásek“ za nejlepší, co kdy Jen tak tak nahrál. Zveřejnění písniček nám otevřelo spoustu českých scén, rozhovory, živé koncerty a v neposlední řadě i cesty do zahraničí (velké plus zde znamenaly dokonalé konverzační i diplomatické schopnosti Mildy Vokáče). Německo, Rakousko, Švýcarsko, Slovensko. Je zhola nemožné popsat všechny zážitky spojené s tímto obdobím. Ale zároveň to také znamenalo třeba přes devadesát koncertů v jednom kalendářním roce (hráli jsme i pro školy). A k tomu měl každý své zaměstnání. Není tedy divu, že tato řehole nebyla pro každého.

V roce 2004 jsme opět do AV studia ve Vyšším Brodě nastoupili už v sestavě poněkud pozměněné: Nela Mládková, Míša Rysová, Milda Vokáč, Petr Pokovba, Pavel Jarčevský. Hosté: Vojta Zícha (dobro), Jarda Kvasnička (bicí, perkuse). Placička, kterou opět režisérsky zpracovali Vláďa Čížek a Honza Friedl, se jmenuje „Zase sami“ a obsahuje 16 skladeb. A protože je známo, že ve studiu se rozpadají kapely, záhy odešel Petr Pokovba a Jentaktakem se mihnul Petr Jankola, který u nás vydržel asi jeden rok (zůstala po něm pěkná písnička „Čeřenská hora“).

Když jsme tedy přijali v roce 2006 pozvání na turné po západním pobřeží Mexika, hráli jsme už v sestavě Nela Mládková, Míša Rysová, Milda Vokáč, Pavel Jarčevský. Výprava to byla skvělá. Mexičané jsou úžasní hostitelé, jsou neskutečně muzikálně založení. Stačí jim nepatrný podnět a jsou schopni prozpívat i protančit celou noc. Cesta byla pro nás obrovsky náročná (tisíce kilometrů pronajatým autem), ale poučná ve všech směrech. Snad nejzajímavějším poznatkem bylo zjištění, že Mexičané si velmi silně zakládají na lidových tradicích. Tedy písničkách. A mexické lidové písně jsou úžasné, my jsme si jich pár přivezli domů a hráli je pak na koncertech v České republice.

Proto při druhé výpravě do stejných míst jsme byli již prozíravější a před odjezdem jsme nahráli cédéčko českých lidovek s názvem „Tra-la-la“. Znovu za oceán pak pod jménem Jen tak tak vyrazili Nela Mládková, Klára Šimková, Milda Vokáč a Pavel Jarčevský. Hráli jsme v Mexiku na prestižních scénách (například Festival Mariachi na památku mexické ikony, zpěváka Pedra Infante), v klubech, ale třeba i v rodinách přátel a mecenášů. Při této druhé cestě se však již projevila únava a částečně i generační rozdíly v podobě mírné ponorkové nemoci. Také na mexické straně došlo k několika organizačním potížím, kdy odpadlo pár koncertů. Po návratu tak následoval faktický rozpad Jentaktaku. Z původní sestavy se stalo duo ve složení Nela Mládková a Pavel Jarčevský. Navíc nám zbylo právo hrát pouze písničky, které textoval Pavel Jarčevský.

Tady začíná jedno z nejtěžších období (i když nikoliv úplně nejtěžší)). Bylo nutno doplnit repertoár, přeorganizovat aranže, naskládat a nastudovat nové věci, předělat propagační materiál… jako už tolikrát předtím! Zvládli jsme to s Nelou (zpěv, flétny, saxofon, rytmika) jen díky obrovskému nadšení a nasazení. Zhruba po roce k nám přistoupil Ondra Vácha (akordeon, zpěv), takže po opětovném přepracování nedávno přepracovaného se začalo blýskat na lepší časy. Občas si s námi zahrál na basu i Jakub Šimáně, což dodalo naší muzice zase znovu plnější obrysy. Toto období jsme zužitkovali vydáním cédéčka „Přejem vám život“. Natáčeli jsme však již v Jakubově studiu v Brně. CD obsahuje 14 písní + bonus v podobě mexické skladby Tilingo lingo. Podíleli se na něm Nela Mládková (zpěv, flétny, saxofon, perkuse), Ondra Vácha (akordeon, zpěv), Pavel Jarčevský (zpěv, kytary, ukulele). Hosté: Jakub Šimáně (kontrabas, baskytara), Katka Kovaříková (viola), Martin Pospe Pospíšil (perkuse).

CD „Přejem vám život“ se docela dobře dostávalo mezi lidi a nám zase v kalendáři přibývaly koncerty. Ale to byl na druhé straně asi kámen úrazu. Nela se postupně přestěhovala do Brna a dojíždět na koncerty přes celou republiku pro ni bylo namáhavé, časově náročné a drahé. Ani mírné utlumování aktivity nepomohlo, a tak jednoho smutného dne Nela oznámila, že už dál nemůže a musí v kapele skončit. Zůstali jsme s Ondrou sami, v důsledku čehož nebylo už možné hrát písničky, postavené na kontrastu mužského a ženského hlasu (světa). Pro mne tato situace byla doprovázena prodělkem Folkové růže (i když nijak fatálním) a poměrně těžkým psychickým otřesem v osobní oblasti, takže jsem jako zakládající člen musel činnost kapely přerušit. Přerušení byla pouze takzvaná zadní vrátka, co kdyby se stal zázrak a třeba by ještě někdo chtěl se mnou hrát a zpívat.

Nutno říci, že většinou poznám už předem podle chování, že někdo z kapely vypadne. Že k tomu dojde u Nely se dalo jasně předpokládat. Já jsem se ale nechtěl muziky vzdát. Věřím její síle. Byl jsem připraven zkusit písničkářskou dráhu a několik koncertů jsem také sám odehrál. Přesto mi stále chyběl ženský protějšek, protože na kontrastu mužské a ženské přirozenosti stavím většinu svých textů. A tak jsem opatrně zkusil navázat kontakt s Ivou Hovorkovou, vynikající flétnistkou, klavíristkou, zpěvačkou a bývalou členkou rozpadlé kapely „Fingers“ ze Soběslavi. Všechno se podařilo, a tak přibližující se rozpad Jentaktaku byl sice otřesem mých otcovsko – zakladatelských pudů, ale nikoliv koncem mého hudebního snažení.

Znovu jsme začali jako duo nacvičovat nové skladby a odehráli tak pár vystoupení. A znovu se do naší sítě chytili další muzikanti. Karel Metelec (bicí, perkuse) a posléze i Luboš Kalvas (basová kytara). A zas jsme stoupali výš ve svých hudebních pocitech, Iva pro nás našla jméno Flow Track a muzika zas postupně začala být k světu.

Ale tentokrát přišla v roce 2020 rána zcela nečekaně. Kapelu náhle opustila Iva a zase zbyli tři kluci. Na řešení jsme však byli tři. Rozhodili jsme sítě, napsali inzeráty, slídili a slídili jak čmuchací psi. Až náhle mi paní profesorka Maryšková hlásí, že zná ženu, která by chtěla zpívat folk a že je po zpěvácké stránce kvalitní. Pokud mi paní profesorka tohoto jména sdělí, že někdo umí zpívat, vím, že je to super kvalita. Neváhal jsem ani vteřinu, zavolal kluky ke schůzce, naklikali jsme telefonní číslo a bez dlouhých řečí domluvili seznamovací schůzku.

S Lenkou Semrádovou Martinů jsme se sešli hned druhý den, Lenka ještě hned přivedla Martina Šedu (zpěv, klávesy, flétny, saxofon) a svět dostal znovu růžové zabarvení. Jiskra přeskočila okamžitě, první koncerty jsme (stále pod názvem Flow Track) zahráli víceméně jako improvizaci a zároveň se ujistili, že nám bude stát za to začít zas pořádně „makat“.

Ano, stálo a stojí to všechno za tu práci znovu začít s kolotočem transpozic, aranží, propagace… zkrátka mašinka jede dál a musí se neustále promazávat, občas generálkovat. Muzika vrací vložené úsilí, přistupuje-li k ní člověk pokorně. V roce 2021 jsme dospěli k názorové shodě, že bude dobré navázat na tradici a vrátit se k názvu Jen tak tak.

O tom už ale píše krásně Karel Metelec v článku, který najdete v sekci Aktuality.