Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


25.07.2012
Folkaři sobě - postřehy z Folkové růže 2012

Pro všechny, kteří aspoň zpovzdálí sledují dění kolem folkové hudby, bych chtěl nějak shrnout, co jsem zažil jako pořadatel Folkové růže 2012. Bylo toho docela dost a já nevím, odkud bych měl začít.

Zkusím tedy krátce zmínit úplné začátky. Spadají do porevolučního období, kdy už jsme s Mildou Vokáčem měli za sebou prvních pár vystoupení s právě se formující skupinou Jen tak tak. Byli jsme tehdy velcí fandové do folku a Milda byl zejména po hudební stránce o hodně přede mnou. Dost jsem se od něj učil. Spolu jsme se jednou při jakési příležitosti procházeli po nově zpřístupněném hradeckém zámku, jehož nádvoří bylo toho času ještě věčným staveništěm. Pozůstatek po totalitní nevšímavosti k památkám. Uprostřed změti hlíny, kamení, výkopů a otlučených vlhkých zdí jsme si tehdy říkali, že tenhle prostor by svojí působivostí překonal i Medvědovy Prázdniny v Telči. A tak jsem se při jedné služební cestě do Prahy odvážil zastavit v redakci časopisu Folk a Country, abych zkusil „oťuknout“ odborníky. Konkrétně Michala Juppa Konečného. On jediný mi totiž kdysi poslal svůj názor na naše písničky nahrané na audiokazetě, čímž mě ujistil, že to s mojí oblíbenou muzikou myslí dobře. Proto ta moje návštěva právě u něj.

Jupp mě při našem prvním setkání zpovídal opravdu důkladně. Křížový výslech trval víc než hodinu a jeho výsledkem bylo, že s celou redakcí přijede k nám do Jindřichova Hradce obhlédnout situaci. Celou delegaci jsme přijali společně s Mildou Vokáčem na gymnáziu a definitivně se dohodli na podmínkách a kompetencích při pořádání Folkové růže. Následujících osmnáct let jsme se pak s tímto festivalem prožívali spoustu radosti, ale i napětí a třeba i zklamání. Ale pokaždé se hrálo, což nám bylo největší odměnou a zároveň motivací, abychom do toho kolotoče nastupovali znovu a znovu.

Až letos začátkem dubna, když mi Jupp telefonem oznamoval, že jeho firma je v konkurzu, a tudíž Folková růže nebude, jsem pochopil, že také ona bude obětována všemocné, všudypřítomné a nelítostné komerci. Reagoval jsem okamžitě. Růži NEDÁM!

Jenže jedinou pro mne přijatelnou možností se nakonec po různých dohadováních ukázalo vzít celou organizační přípravu včetně finančních rizik na sebe. Začal jsem zkoumat, s kým mohu spolupracovat, jestliže chci zachovat dosavadní ráz festivalu. Pomoc nabídl Jupp, ovšem už nikoliv jako firma, ale jako soukromá osoba, důchodce. A také kolegyně z Jentaktaku Nela Mládková a její přítel Kuba Šimáně. Podporu přislíbil starosta města a zámecký kastelán, pan dr. Bis. Tyto osoby pro mne představovaly základ, na kterém bylo možno budovat vlastní organizační strukturu. Mohl jsem tedy přistoupit k plnění další nezbytné podmínky, k zajištění financí. Bylo nutné jít dvěma cestami: co nejúspornější organizace včetně dramaturgie a zároveň dostatečná sponzorská podpora.


Sponzoři, sponzoři, sponzoři! Téměř všude, kam jsem přišel žádat o podporu, jsem našel přinejmenším pochopení. Finanční a materiální příspěvky či nabídky služeb se scházely po vyloženě drobných i středně velkých částkách. Loga téměř všech sponzorů jsme mohli vidět na obou scénách, na plakátech i na novém webu www.folkovaruze.cz, který pro nás zřídila firma Web4U. Někteří sponzoři si ovšem výslovně nepřáli být kdekoliv uvedeni.


Brzy po zveřejnění mého rozhodnutí převzít Růži se začaly objevovat další nabídky pomoci. Ne všech bylo možné využít, ale i tak jsem z nich měl radost. Ozvali se zkušení a obětaví členové mého teamu z minulých let, přihlásila se ostřílená Sanyho parta (Petr Saňák), Pavel Jindrák (zvuk, světla, střecha nad oběma pódii, pódium na velké scéně), Marie Mottlová (výdej vstupenek), Čestmír Vondráček (vedoucí tábořiště) a celá řada muzikantů. Pomalu, ale jistě se začínala formovat organizační struktura nesmírně obětavých lidí, kteří dokázali vtisknout letošní Folkové růži tradiční, ale přitom v lecčems nové rysy.


Čas se ale krátil, mě čekaly ve škole nové maturity a další pracovní povinnosti (výlety, exkurze, vysvědčení, stěhování třídy a kabinetu apod.). Konečná podoba Folkové růže mi nedávala spát. Nebyl jsem vlastně schopen na nic jiného myslet a o ničem jiném mluvit. Musel jsem být svému okolí dost protivný.

Původně jsem chtěl uspořádat malý dvoudenní festiválek v místě dnešní malé scény. Později, když už jsem měl domluvené nějaké přísliby financí, jsem se odvážil rozšířit prostor i na hlavní zámecké nádvoří a nakonec díky laskavosti pana dr. Miloslava Paulíka jsem se rozhodl využít i prostoru Národního muzea fotografie pro finále celostátního konkurzu písničkářů. Ale ozvala se také paní ing. Pechková ze Žirovnice, že si přejí pokračovat v tradici doprovodných akcí. Festival se tedy rozrostl do obtížně zvládnutelných rozměrů.

Hodně jsem spolupracoval s Michalem Juppem Konečným. Od něj a jeho ženy Hanky jsem se učil jako prvňáček sčítání, ale definitivní rozhodnutí stejně bylo nakonec na mně. Když už tady několikrát padla jména Michala a Hanky Konečných, nedá mi, abych se u naší spolupráce krátce nezastavil. Michal má rozhodující podíl na dramaturgii všech Folkových růží. I té letošní. I když jsme spolu konzultovali každý jeho nebo můj krok, vždycky jsem na jeho zkušenosti hodně dal. Stále jej v této oblasti považuji za jakéhosi svého učitele. Totéž můžu říci i o Hance Konečné, jejíž rady týkající se produkce byly pro mne obrazně řečeno malou „Biblí“. Zdůrazňuji, že bez dobře fungující spolupráce s těmito dvěma autoritami bych se při přípravě a organizaci dostával do značných obtíží.


Konečně začaly prázdniny a z Brna mohla přijet pomoci i Nela Mládková. Její aktivita v závěrečné fázi a způsob, jakým dokázala „šéfovat“ v místnosti štábu byl pro mne velkým překvapením a zároveň neocenitelným přínosem. Díky Nele jsem se mohl v klidu věnovat oblastem, kde jsem tušil potencionální problémy. To bylo, zdá se mi, velice důležité pro klidný průběh festivalu i pro celkovou atmosféru. O ní bylo hodně řečeno a napsáno. Vnímal jsem ji stejně jako ostatní. Klid, tolerance, úcta k muzice, vstřícnost, pochopení.


Když vše podtrhnu a sečtu, dostávám podklady pro charakteristiku letošního devatenáctého ročníku. Festival byl skutečně o muzice. Snad kromě Žambochů chyběly zaručené „taháky“ na davy lidí. Davy tedy zákonitě zůstaly doma (festivalu to zjevně neuškodilo, spíš naopak), ale kdo už dal peníze za lístek (snažili jsme se držet vstupné na přijatelné úrovni), věděl, proč je na koncertě. A věděli to i muzikanti. Totiž hudebníci opravdu chtěli hrát pro lidi, lidé je opravdu chtěli poslouchat a organizátoři všem opravdu chtěli vytvořit právě pro tuto vzájemnost co nejlepší podmínky. Tak jsem to vnímal na každém kroku. Název tohoto článku jsem tedy nevybral náhodou: Folkaři sobě. Nebo možná ještě jinak: Folk žije! Nejsou to, jak jsem se na letošní Folkové růži přesvědčil, pouhé fráze.

Za tuto lekci nepřetržitě děkuji všem, kteří se mi svěřují se svými dojmy, a tímto velkým díkem také zde shrnuji všechny své Růžové dojmy.

Pavel Jarčevský


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena