Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


21.12.2010
Když chceš brát, musíš dávat - Třeboň 15.12.

Také 15. prosinec 2010 se počasím nijak zvlášť nevyznamenal. Vlastně teď si uvědomuji, že moje hudební okénko se daleko více než hudbou zabývá počasím a cestováním. Ale co naplat, pokud chceme svoji muziku předvést našim posluchačům, bude cestování vždycky tvořit její důležitou podmínku. Někdy bude vlastně rozhodující veličinou, jak tomu bylo ve zmíněný pátek. Milda přibíral po cestě Klárku, já jsem jel přímo z Hradce do Třeboně, stále nemocná Nela vyjížděla Kubovým autem z Rosic u Brna.

Hustě sněží. Informační zpravodajství nepřetržitě hlásí problémy na dálnicích, největší právě v blízkosti Rosic. Kolem 17. hodiny mi Nela zastřeným hlasem telefonuje, že uvízla v zácpě a nemůže tam ani zpátky. Snažím se ji přemluvit, ať ten koncert vzdá, ale ona nechce ani slyšet. Profesionální čest. Chápu to, asi bych se zachoval stejně. Scházíme se tedy v sále lázní Aurora. Domácí Třeboňští pištci, zvukaři Olin a Járinek, Milda, Klárka, já. Podaří se Nele dojet včas? Bude ještě vůbec schopná zpívat a hrát po tak těžkém pracovním dni, namáhavé jízdě a v mizerném zdravotním stavu?

Minuty utíkají, Pištci mají za sebou zvukovou zkoušku, my se začínáme nazvučovat bez Nely. Naštěstí Olin dokáže nastavit náš zvuk snad už i poslepu či "pohluchu", a tak je všechno brzy připraveno. Zbývá půl hodiny do začátku koncertu, pořadatelé pouštějí do sálu diváky. Mačkám na svém mobilu Nelino číslo: „Ano, už jsem ve Staré Hlíně.“ To znamená, že by na místě mohla být do dvaceti-třiceti minut.

Pištci začínají hrát a já zatím střežím oba vchody do lázní, protože nevím, ke kterému Nela přijede. Pochopitelně se míjíme, ale všechno trvá jen krátce. Koncert Pištců zatím dospěl do své poloviny. Suterénní chodbou se s Nelou zezadu propracujeme k šatnám účinkujících. Konečně máme chvíli klidu, abychom v rychlosti sestavili program. Chvíli se dohadujeme, atmosféra je značně nervózní, všichni máme dnes za sebou pár stresových situací.

Na velké rozmýšlení ale není čas, Třeboňští pištci za mohutného potlesku končí svoji část programu a zvou nás na pódium. Po krátké přestavbě začínáme. Jsme kompletní, ale dost nesoustředění. Jedinou jistotou je Olin za mixem a pozorní, přátelští, na příjem naladění diváci. Tato atmosféra se po několika taktech přenese i na nás, takže z koncertu se pomalu stává jakási malá slavnost pospolitosti, vzájemnosti, pohody. Rád zdůrazňuji že i naše hudební část končí srdečným potleskem. Máme však před sebou ještě společný přídavek s domácí kapelou. Protože podmínky jsou skvělé, troufneme si zahrát všechny čtyři skladby, které umíme. Nevím, jak pro koho, ale pro mne je to skutečné hudební vyvrcholení celého večera. Zdá se mi, že nám nějak všechno vychází, všechno je slyšet. Zažívám, nevím, jak to nazvat, jakýsi pocit pýchy, že jsem součástí tělesa, které produkuje tak bohaté množství koordinovaných zvuků. Někomu se to může zdát směšné nebo sentimentální, ale já vážně nepřeháním, tohle se mi už dlouho nestalo. Můj dojem mi potvrdili i diváci, kteří nepřestávali tleskat a vlastně nás tak nechtěli pustit z pódia. Škoda, že už jsme nic dalšího společně neuměli, takže jsme nemohli ještě dále přidávat.

Po koncertě mě potěšily i poznámky a gratulace pronesené na adresu Vaška Šimečka, že připravil tak skvělý večer. Rád se k nim i teď poněkud opožděně přidávám.

Venku zatím přestal padat sníh a mírně se oteplilo. Naše noční jízdy k domovům tedy slibovaly větší klid než ty odpolední. A opravdu, domů jsme dojeli v pohodě, Nele se dokonce v Brně podařilo zaparkovat  blízko jejího bytu, takže jsem asi kolem jedné hodiny v noci obdržel zprávu, že už je mimo nebezpečí. I já jsem se tedy mohl pokusit o posilující spánek.

Příští koncert je v Hradci na schodech gymnázia, tedy bez přesunů:-)

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena