Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


20.12.2010
Expres Pacov-Vlásenice 11. prosince 2010

Včera jsme ještě cestu z Velešína do Jindřichova Hradce absolvovali po relativně čisté silnici. Do rána však napadlo nejméně 15 centimetrů sněhu. Nic moc, když si pomyslíme, že nás čeká přejezd do Pacova a hned odtud do Vlásenice u Kamenice nad Lipou. Tedy samá Vysočina. A po okresních silnicích.

Brzy dopoledne vyjíždím z Hradce, abych v Deštné přibral do auta Nelu. Ta se stále ještě potácí s nějakou virozou, která jí sedí i na hlasivkách. Kousek za Deštnou se silnice úplně ztrácí. Silničáři asi zapomněli, že tudy nějaká vede, a tak si razíme cestu závějemi, Připadám si jako při prvosjezdu na lyžích či snowboardu, když tisknu do čistého sněhu první stopu. Na úvahy ale není čas, je třeba dojet brzy, bezpečně a nikde nezapadnout. Je to divné, ale i dnes si jasně pamatuji, že ani tentokrát jsem hudbu neproklínal. Však ona mi zas poctivě vrátí, co jsem do ní vložil. A tak vkládám rád.

Dorazili jsme s Nelou do Pacova jako první. Za chvíli po nás i Olin s Járinem, kteří měli po cestě značné problémy s plně naloženým autem. Pomohl jsem jim vyložit a nanosit věci, abych se ve studeném kostele aspoň trochu zahřál. Nachlazená Nela se zatím usadila u tepelného zdroje a čekala na vývoj věcí příštích. Mezitím se objevil Milda s Klárkou a Třeboňští pištci. Hurá, jsme kompletní.

A pak už šlo všechno ráz na ráz, dá se říci až s rutinní jednotvárností. Oběd, zvuková zkouška, vystoupení Pištců (tentokrát v dospělé variantě složení), naše část vystoupení. Stále transponujeme dolů, protože ani Nela nemůže ještě čistě zazpívat vysoké sopránové tóny. Selhává jí hlas. Klárka je na tom jenom nepatrně lépe. Kostel je řádně vymrzlý, mně se s promrzlými prsty a v silné bundě hraje na kytaru opravdu mizerně. Přestože prostor je plný evidentně spokojených diváků, jsme tentokrát rádi, že máme vystoupení za sebou.

Takže kolotoč se může roztočit znovu: sbalit věci, naložit do auta, proškrabat si výhled předním sklem a vyrazit napříč Vysočinou do Vlásenice. Cesty už jsou prosolené nebo prohrnuté, jízda už naštěstí není tak dramatická jako dopoledne. Co je ale hlavní, v sále nového kamenické kulturního domu je příjemné TEPLO, čaj (i s přísadami:-)), teplá večeře, a dokonce i něco k zakousnutí.

Ocitli jsme se totiž na akci s tradičně perfektním zabezpečením. POSLEDNÍ HŘÍBĚCKÝ BUDÍK. Rázem si uvědomujeme sled událostí, který na našich stránkách nelze interpretovat, ale který Karla Kocha donutil, aby toto rozloučení přesunul z hospody u Šimků v Hříběcím právě do Vlásenice. Je mi Karla líto. Loučí se tady se svojí velikou láskou, jakýmsi svým dítětem, kusem svého života. Moc dobře mu rozumím, sdílím s ním jeho dojetí i smutek a považuji za velké vyznamenání, že u toho smím být. Karel udělal hodně práce pro folkovou muziku i konkrétně pro naši kapelu. Přeji mu (a vlastně i nám všem) aby se z tohoto „rozchodu“ co nejdřív vzpamatoval, aby se mu vrátilo nadšení, aby ho zas brzy začaly provokovat jeho typické „bláznivé nápady“. Karle, „Vždyť přece blázni umírají nadvakrát…“!

Těmito a podobnými úvahami jsem si krátil čas, než z Pacova přijeli Olin s Járinkem a připravili na pódiu akusticky nevyhovujícího sálu zvuk pro nás a pro Ginevru. Katastrofální akustika nového sálu byla vlastně ústředním tématem tohoto sobotního večera. Je sice pravdou, že je to významná vada na kráse, ale vzhledem k tomu, jak mnoho peněz museli Vláseničtí vydat, aby se mohli radovat z nového kulturního stánku, mi řeči o „sále k ničemu“ připadaly vůči vlásenickým až trochu neuctivé. Ostatně Olin jim snad učinil definitivní konec tím, že prostě ten prostor ozvučil naprosto bezchybně!

My jsme dnes neměli tolik hracího času, kolik míváme normálně. Byli jsme vlastně pozváni proto, že jsme jej kdysi otevírali. Zahráli jsme tedy několik vánočních písniček a lidovek. Pak jsme uvolnili prostor hlavní hvězdě večera, příbramské Ginevře. Její část vystoupení jsem sledoval pozorně, a tak mi neuniklo, že nové personální složení jí sluší stejně jako to tradiční. Hudba je složitější, ale technicky velice dobře zvládnutá. Sympatická je mi jejich odvaha zkoušet nové aranže a vyhnout se tak obvyklým schématům, která u podobných historizujících hudebních těles často vídáme.

Byla to pro mne příjemná hodinka, náročný, ale romanticky akční den s muzikou. Domů jsme zasněženou krajinou dorazili kolem půlnoci a zase jednou „spali a spali až do rána! :-)

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena