Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


29.11.2010
Mexiko, země slunce, muziky... a čeho všeho ještě?

Jsme tedy zase doma z našeho koncertně-výletního turné po západním Mexiku. Skočili jsme z dvaatřicetistupňového vedra přímo do zasněžené Prahy, posunuli si hodinky o osm hodin dopředu (nebo dozadu - už vlastně ani nevím) a rozhodili si tím už beztak chatrný spánek.

Dojmů a poznatků máme opravdu hodně, pokusíme se je nějak zpracovat do pořadu, který bude významným rozšířením toho předcházejícího.

Hodnotit přínos, který pro nás naše cestování tentokrát mělo, je opravdu poněkud předčasné. Musíme si důkladně rozebrat všechna okouzlení i zklamání a srovnat v hlavě neuvěřitelnou spoustu podnětů, z nichž velkou část jsme se snažili zachytit do stovek, možná tisíců fotografií.

Přesto se pokusím zdůraznit alespoň několik vzájemně nesouvisejících postřehů.

Cestování letadly je čím dál komplikovanější a čím dál nepříjemnější pro osobní důstojnost. Osobní prohlídky jsou stále dotěrnější, naproti tomu péče o osobní zavazadla je trestuhodně zanedbávána. O tom, jak je složité dopravit přes oceán obyčejnou akustickou kytaru, se raději ani nezmiňuji. Zdůrazňuji: PŘES OCEÁN. Protože v Mexiku to naopak není vůbec žádný problém.

Mexiko samo je podle mých dojmů zemí neuvěřitelně „free“ , ale také neuvěřitelně militaristickou. Vojákům a policistům jste tam vlastně vydáni na milost  a nemilost, můžou si s vámi udělat, co budou chtít. My však, když jsme si konečně zvykli na věčně na nás namířené automatické pušky, kulomety a jiné střelné zbraně, jsme se setkali vždycky jenom s korektním jednáním.

Země slavila ve dnech našeho pobytu významné výročí revoluce a ty oslavy mi nápadně připomínaly naše komunistické první máje. Včetně alegorických vozů a velkých obrazů národních hrdinů. Mexičané jsou na ně opravdu nefalšovaně hrdí, to není jako u nás.

Mexiko je země neuvěřitelně špinavá, někdy se mi chce říci, že až zavalená odpadky. S ekologií nebo estetikou si její obyvatelé hlavu vůbec nelámou. Stejně tak architektura používá jako základní stavební prvky betonovou desku a vlnitý plech. Přesto je někdy zajímavé, jak složitý prostor ze z těchto jednoduchých tvarů dá vytvořit. Opravdu kuriozní kapitolou jsou všudypřítomné elektrické rozvody o napětí 120 voltů. To je skutečná lidová tvořivost. Však Milda některé všední pohledy zachytil za fotkách. Podle mého názoru by devadesát procent elektrifikace u nás neprošlo žádnou, ani podplacenou revizí.

Musím také říci, že jsme se nikde v Mexiku nesetkali s nepřátelstvím obyčejných lidí. Právě naopak, vždycky s ochotou pomoci a to i na úkor případné vlastní újmy. V této oblasti my Češi na Mexičany v žádném případě nemáme. Tím víc mnou ovšem otřásly zástupy žebrajících usmrkaných indiánských dětí v přírodní rezervaci v Siera Madre. Když jsem se našeho průvodce zeptal, kde mají ty rodiny domov, dostalo se mi odpovědi „tady všude a nikde, v lese, pod skalním převisem…“ Ráno jsme měli na autě zamrzlá skla a vodu v chladiči. Podzim a mínus pět stupňů.

Samotné hory, a zejména kaňon Barranca del Cobre, mě překvapily svojí mohutností, velkolepostí, obrovskými dálkami a rychle se střídajícími proměnami tvarů, půdy, podkladu a vegetace. Myslím, že každý pahorek, každé údolíčko, každá strouha, na kterou tam pohlédnete, cokoliv z toho by mohlo být naším národním parkem. Kaňony, řeky, kopce, hřebeny a údolí nemají vůbec žádnou logiku, otevírají a vrství se kolem vás bez ladu a skladu, překvapují vás doslova na každém metru naprosto neočekávanými průniky rovin a prostorů. Přirozená orientace je tady téměř nemožná, vzdálenosti se počítají na stovky kilometrů, výškové rozdíly pro nás naprosto nepochopitelné. Při vzpomínce na náš pojem „horská služba“ jsem se musel shovívavě pousmát tomu, jaké jsem měl o těchto horách naivní představy. Trochu jsem si lámal hlavu, jak si to naivně představoval i Karel May, když za svým náčelníkem Apačů ani nevytáhl paty z hospody v Radebeulu u Drážďan, a přesto se mu podařilo docela slušně zobrazit realitu. Ostatně na Vinnetoua jsem v Siera Madre Occidental ve státech Sonora a Chihuahua vzpomínal hodně často. Je to dodnes oblast kovbojů (kteří na koních objíždějí pasoucí se stáda krav), rudochů, věčně se lopotících farmářských usedlíků a prostých dobrosrdečných mexických človíčků, ochotných kdykoliv posloužit za pár drobných pesos. Pouze bandité jsou jiní. Nejedná se už o Calverovy jezdce hledající poklad na Stříbrném jezeře (i těch jezer je tam přehršle), ale přísně střežících své drogové bohatství a přístupové cesty k němu. Běda vám, kdybyste se jim postavili do cesty. To tam vědí všichni.

Jenže se skutečným Calverou se dnes nesetkáte v horách, nýbrž v nepřístupných novodobých zámcích u moře v blízkosti delfíní zátoky u města Los Mochis.  Za zdí, kam na něj nikdo nemůže. A pravděpodobně bude sedět v nějakém politicky významném křesle. Však to známe i z našich poměrů.

Romantika, dálky, adrenalin, Rousseauovská přírodní idylka… všechno skutečné, nikoli z papundeklu jako v Hollywoodu. Sůl chutná slaně, písečný prach řeže do zpocených oslněných očí, prázdná nádrž vás zřejmě bude stát život.  A u oceánu? Tam vám zas chybí už jen Luis de Funés a jeptišky v renaultkách. Při návratu se mi zdálo, že přes všechnu smůlu mám neuvěřitelné štěstí, že jsem se narodil právě v téhle zemi (na kterou tak často nadávám) a právě na tomhle zatracovaném přelomu 20. a 21.století.

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena