Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


11.10.2010
Jak je možné, že to někde funguje?

Vlásenický budíček a Hříběcký budík. Konkurenční podniky, doplnění, fúzující záležitost nebo prostě úplně obyčejná spolupráce, která se nám v našich současných podmínkách zdá až nepravděpodobná? Řekl bych, že zřejmě poslední možnost. Po neshodách v Hříběcím se od Nového roku všechny hříběcké budíky přesouvají do Vlásenice.

A vláseničtí občané připravili pro další svátky hudby (ale nejen hudby) věru příjemné, pro mne až šokující překvapení. Do roka  a do dne od zahájení bouracích prací vystavěli uprostřed své vesnice zbrusu nové mnohoúčelové kulturní středisko, kterému neřeknou jinak než „kulturák“. Jedná se vlastně o rozšíření a modernizaci starých prostor. Ty se však změnily k nepoznání. Když jsme před rokem naším koncertem zavírali starou chátrající budovu, usmívali jsme se při tvrzeních pana starosty a manželů Zahradníkových, že za rok při našem dalším koncertě ve Vlásenici budeme překvapeni.

Lidi, řekněte mi, jak je možné, že někde to jde!?

Sál, který jsme svým vystoupením měli tu čest pokřtít, svítil novotou, všechno bylo na svém místě, předem pečlivě připravené, starostliví pořadatelé pobíhali z místa na místo, upravovali poslední detaily a usmívali se při slovech chvály, kterou jsem spolu s ostatními hudebníky a diváky nešetřil. Jediný, kdo se neusmíval, nýbrž naopak si starostlivě mnul spánky, byl zvukař Jakub Lis. Proč to dělá, jsem pochopil, když jsem jej chtěl přes celý sál hlasitě pozdravit. Akustika prostoru je tak hrozná, že nebylo rozumět ani jediné vyřčené slabice. Hladké rovné stěny a zvýšený strop vykonaly své. No, nic naplat, nálada je slavnostní, hrát se musí, dali jsme se tedy do práce. Zvuková zkouška se odehrávala ve znamení jedné velké „deprese“ z otázky, „co tady bude vlastně slyšet“? Echo bylo více než vteřinové, jalové a hodně rozmazané.

S tímto pocitem a s napjatým očekáváním jsme také nastupovali na zvýšené prostorné pódium k prvnímu koncertu, který se zde odehraje. Krátké slavnostní projevy (tady se na řečnění nikdy moc nedalo, přesvědčivé jsou činy), přípitek šampaňským. A můžeme zkusit první skladbu. Naše tradiční písnička "Sejít se ještě někdy někde" mě už tolikrát přesvědčila o své univerzální platnosti. I tady a v této situaci vyzněla symbolicky přesvědčivě a bylo vidět, že diváci její poselství dokonale pochopili. Jiskřička byla zažehnuta a my jsme zas byli připraveni pokračovat ve vzájemném odezírání pohybů, abychom se sjednotili aspoň na nějakém rytmu. Sluch nám byl nanic, naopak, spíše nám překážel. Jenže o Kubovi Lisovi se nadarmo neříká, že je vynikající zvukař, ne náhodou si ho Jaromír Nohavica na své koncerty angažuje jako svého jediného spolehlivého mistra zvuku. Kuba kouzlil a kouzlil, až se mu po několika skladbách podařilo nemožné: V naprosto akusticky nevyhovujících prostorách postupně vyrobil zvuk, který byl přijatelný pro nás i pro diváky. A to, prosím, bez jediného zahoukání zpětné vazby! Jakubu Lisovi patří můj obdiv a zároveň dík. Hrálo se mi dobře. Měl jsem radost z reakcí, které jsem vnímal v tvářích diváků, užíval jsem si vzácné chvíle pocitu, že jsem mezi svými, měl jsem dobře postavené a vyladěné své kombíčko.

Hodinka vystoupení mi tak utekla jako voda. Sbalil jsem si věci, v rychlosti zhltnul pár lahůdek připravených pro muzikanty a vydal se na další pouť životem, takže jsem už neslyšel koncert Stráníků s Mírou Ošancem a bohužel ani vystoupení Cimbal classicu. Mrzelo mě to. Ale měl jsem radost, že se Vlásenickým povedl husarský kousek: V době krize si vystavěli areál, kterému můžeme bez nadsázky vtisknout přívlastek „kaplička vesnické zábavy, zdraví i poučení“. Upřímně místním lidem přeji, aby pro ně byla do budoucna zdrojem radosti a oprávněné pýchy.

A ta akustika se určitě do dalších koncertů „vychytá“, to je snadno řešitelný detail. Tady jde totiž o daleko víc než o pouhé brnkání nebo o rytmus.

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena