Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


05.10.2010
"Já nechci bejt sám, když koleje duní..."

Podzimní „vláček“. Akce, kterou vymyslel Milda Vokáč a která se postupně stává tradicí srovnatelnou třeba s Močfestem. Z minulých ročníků máme spoustu hezkých zážitků, vzpomínek a fotografií. Také o letošním víkendu 25. a 26.září se putovalo z Jindřichova Hradce na Landštejn ve znamení trampské poetiky Mikiho Ryvoly. Pan Legenda (Miki – jen znalci vědí, proč používám tohoto jména) se sice opět osobně nezúčastnil (inu, legendární povinnosti), ale nechal nás všechny aspoň srdečně pozdravovat. Nutno však říci, že ho i tak bylo všude plno.

Páteční Zpívání na schodech jsme zahájili asi osmi jentaktačími songy, abychom neprodleně předali slovo a struny našim hostům. Formaci Náhlá změna.

Luboš Hrdlička, Monika Vodičková a Petr Sejk předvedli své pásmo utvořené vtipnými, vlastním tělem zahranými a vlastními prostředky natočenými filmovými sekvencemi o historii trampingu. Přestávky mezi jednotlivými tématy pak vyplnili skladbami především z pera  Legendy minor (promiňte mi to troufalé srovnání se svatým Prokopem), totiž Luboše Hrdličky. Celý hodinový pořad byl romantický, vtipný, avšak trochu dlouhý při pomyšlení, že bude následovat ještě další host večera. Přesto všem, kteří budou mít příležitost, doporučuji tento odvážný folkově filmový počin ke zhlédnutí. Vždyť velmi moudré hlavní slovo v něm nemá nikdo jiný než sám výše zmiňovaný pan Legendisimus:-)

Trampské skupině Tempo di vlak (Ostrava) jsem toho večera úděl nezáviděl. Lidé zřejmě nebyli připraveni na tak dlouhý pořad a postupně v průběhu večera začali odcházet. A tak již při první písničce zmíněné ostravské skupiny se na chodbě gymnázia tísnila pouhá hrstka nejvěrnějších diváků. Až jsem si říkal, zda dívkám a klukům stálo za to, aby sem z Ostravy kvůli tak malému počtu diváků vůbec jezdili. Ale stálo jim to za to. S příjemnými úsměvy všeho druhu nám zahráli sérii typických vlakových a přírodních skladbiček, které jako by Mikimu a Wabinu z pera vypadly. Není divu, že kapela sbírá soutěžní vavříny na Portách a Zahradách. Písničky voněly mechem, trávou, spadaným listím i jarními výpary smrkové smůly. Zvlášť ovšem oceňuji, že hudebníci dokázali sami a bez upozorňování svůj pořad zkrátit a přizpůsobit pozdním večerním hodinám. Skromnost je někdy cennější než sebedokonalejší mistrovství předváděné davům.

„Já nechci bejt sám, když koleje duní…“(Miki a Wabi) Tento básnický obraz se stal skutečností hned následujícího dne, kdy jsme se všichni vydali parním vláčkem napříč Českou Kanadou směrem k Landštejnu. Ve vagónech místní lokálky jistě skoro nikdo nebyl sám, a tak dunění kolejnic bylo často přehlušováno sborovým zpěvem Ryvolovek. Tempáci je znali, našinci jakbysmet, času bylo dost, nakonec i to občerstvení se našlo, zastávky byly příjemné, takže jsme nakonec spokojeni vystoupili v Albeři, abychom v hotelu Bobas nasytili své žaludky a pokračovali na Landštejn.

Zahájení tradičního landštejnského koncertu připadlo opět Jentaktakům, avšak začalo mírně nešťastně. Po pěti písničkách se spustil déšť. Ten byl za chvíli tak hustý, že jsme museli přestat a urychleně začít balit mokré nástroje i aparaturu. Dost mě mrzí nejen, že jsme nedohráli slibně začínající koncert, ale také skutečnost, že Olin Svoboda nemohl uplatnit svůj tradičně pečlivě připravený a vyladěný zvukový aparát. Další část koncertu se už musela odehrávat akusticky v „koncertním tunelu“ středověkého hradu. Obstarala ji Náhlá změna, tedy Luboš Hrdlička a houslista, m.j. skvělý hudebník, který Lubošovy skladby údajně slyšel poprvé. A samozřejmě Tempo di vlak. Konečně dostalo potřebný časový prostor a mohlo tak uchvátit diváky množstvím klasických trampských skladbiček.

Náročné dvoudenní vzpomínání na léto tak skončilo kolem páté hodiny odpolední. Spoustu fotografií od různých lidí jsem už viděl, těšme se, až se objeví v sekci galerie. Některé jsou opravdu vydařené!!

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena