Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


28.06.2010
Slavnosti solné stezky v Prachaticích

 Letos se jednalo o dvacátý jubilejní ročník oslav. Ta stezka vznikla přesně před tisíci lety. I to se slavilo. Mí povedení přátelé tvrdí, že prý jsem po ní ještě nosil sůl. Někdy mám pocit, že je to pravda.

Do nacpaného centra města jsme přijeli asi s tříhodinovým předstihem, což mi vůbec nevadilo. Vždycky jsem moc rád, když si můžu vychutnat atmosféru, genius loci. Dost mi takové chvíle pomáhjí najít správný hudební výraz, ztotožnit se s prostředím, uklidnit se. Na prachatických parkánech vládla opravdu pravá letní pohodová atmosférka. Sluníčko, lidé posedávají a polehávají na čerstvě posečeném trávníku, popíjejí, konzumují jídlo, hovoří spolu, drží se za ruce, objímají se…zkrátka ŽIVOT. Na nějakém tajně pořízeném záznamu z koncertu Jarka Nohavici z osmdesátých let mám ještě zachycenu tuto jeho památnou větu: "Oč lepší než folk je objímat se!"

Dorazili jsme tentokrát pouze ve třech. Klárka dala přednost účinkování na Portě, a tak její místo v autě (nikoliv na pódiu) zaujala Mildova manželka Zuzka. Zatímco manželé hned odešli do města zkontrolovat stánky se zbytečnostmi, Nela a já jsme chvíli poslouchali vystoupení skupin, hrajících před námi. Na pódiu se právě přetahovala se zvukařem Bonsai číslo 3 a nebylo jasné, kdo bude jako vítěz určovat charakter hudby. Myslím, že obě strany nakonec z tohoto souboje vyšly se ctí. Přesně to však nevím, protože jsme se s Nelou po půlhodince také vydali do města, abychom mimo jiné ochutnali ovocný špíz v čokoládě za zlodějských 50 kč. Jubilejní slavnost, jubilejní ceny.

Po návratu na parkány jsme se rádi přivítali s našimi starými (dámy snad prominou) známými  Třeboňskými pištci. Při střídání na pódiu zavládl skutečný nefalšovaný zmatek, neboť zvukař nebyl připraven na tolik lidí. Nastalo zmatené pobíhání, přestavování mikrofonových stojanů a beden všeho druhu, přemotávání kabelů, prosby, žádosti, omluvy… zkrátka moc lidí v krátkém čase na malém prostoru. Zvukaři se mohli přetrhnout a Mildovo ujištění, že toto těleso ještě zdaleka nepřijelo v plné sestavě, jim i v tom horku způsobovalo husí kůži. Korunu všemu jsme pak nasadili my, když jsme prohlásili, že budeme s Třeboňskými pištci hrát dvě jejich závěrečné písničky. Klobouk dolů, i v improvizovaných podmínkách se nakonec podařilo vyloudit z aparatury smysluplnou odezvu v podobě tónů.

Píšťaličky začínají hrát a já se usadím vzadu za nimi, abych si vychutnal ladné dívčí siluety a pokochal se blázincem, který se mne výjimečně netýkal. Dívky a kluci hrají moc hezky, začínám registrovat, že kolemjdoucí pod pódiem se zastavují, chvíli pozorně naslouchají a pak si rychle hledají místo na trávníku nebo na lavičkách. Jen Vašek Šimeček je dnes z toho zmatku malinko nervózní (špatně se slyší z odposlechů, někde zapomněl kapodastr…) a jeho nervozita trochu ovlivňuje i projev celé kapely. To však vnímáme pouze my, kteří máme koncerty těchto třeboňských hudebníků dokonale přečtené. Ostatní diváci se moc dobře baví, je to z mého místa moc hezký pohled.

Znovu si uvědomuji, co je tady předvedeno za úžasnou práci. V průběhu jedné skladby se mi vzadu svěřila nejmenovaná členka souboru: „Je mi třicet sedm let a hraju s Pištci celých třicet let jejich trvání...“ Byla to, myslím, nejsilnější věta, kterou jsem dnes slyšel. Srdeční záležitost.

Střídání stráží na pódiu proběhlo rychle, naše trojice je pro zvukaře lahůdkou. Čtyři mikrofony a tři linky,  nad slunce jasné zapojení. První pochvalu jsme tedy sklidili od zvukaře, který potom i po vystoupení prohlásil: „Byla to pro mne zábava. Vy hrajete sami.“ Ale my jsme přece jen měli trochu obavy, abychom si hudebně poradili s Klárčinou absencí. Však jsme si také na dopoledne před odjezdem domluvili zkoušku, na níž jsme přearanžovali všechna sporná místa našich skladeb. Určitě se to vyplatilo. Hrálo se nám poměrně dobře, lidé nás pozorně sledovali a odměňovali srdečným potleskem. Pro mne zas pětačtyřicetiminutová injekce radosti.

V Prachaticích jsme hráli už po několikáté v krátkém časovém úseku. Naposledy, myslím, na vánoce. Ale toto vystoupení jsem si, nevím proč, za všech nejvíc užíval. Že by to bylo tím, že si stále intenzivněji uvědomuji, co pro mne muzika a kapela znamenají?

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena