Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


24.11.2009
Hudební mystika

Co hezkého napsat k 22. listopadu 2009! Vím, nemám povinnost ke každému koncertu něco psát. Je to spíš moje potřeba, touha najít v blednoucích vzpomínkách to podstatné, co je skryté pod nějakým trapným brkáním na dráty napnuté přes krabici. Ale co to vlastně je? Je to opravdu jenom pouhý instinkt rozechvívat napnutý drát, co nás žene do takových nevšedních pospolitostí a posléze dobrodružství? Je ta touha vážně podobná třeba hráčské vášni? Nebo alkoholové závislosti? Zažívají alkoholici nebo gambleři podobný pocit propojení duší jako my „rozechvívači“? Nebo jsou muzikanti nějakou zvláštní lidskou odrůdou, u níž komunikace v existenciálním smyslu slova funguje na odlišném principu?

Byl jsem včera přece jen hlasově indisponován a tento stav pro mne představoval určitou bariéru. Ta mi znemožňovala prožít naplno pocity, které jsem četl z tváří účinkujících a diváků na nedělním Vánočním vyzvánění. Ale nejen tam. Přál bych vám vidět třeba studentíky se sboru Zanoty v pondělí přes den. V jejich tvářích totiž to nedefinovatelné „něco“ pořád ještě stálo zřetelně napsané. Byli většinou úplně „vedle“, neschopní myslet na běžný denní život. Ale ani takoví matadoři jako Květa Pilná nebo Milda Vokáč se mi nezdáli tohoto zvláštního stavu ušetření. Svou výpovědní hodnotu měly i reakce v naší sekci „diskuze“ nebo maily, které dostáváme od některých diváků. Moc dobře jim všem rozumím a nemyslete si, že jsem na tom o moc lépe. Ale přece jen díky tomu, že jsem si nemohl zazpívat (a tudíž kompletně prožít) nějakou svoji sólovou písničku, se u mne nedostavil ten pocit hudební mystiky, který jsem v neděli večer zaregistroval u všech, včetně hudebníků z Hradišťanu, Juru Pavlicu nevyjímaje. A tak mě zajímá otázka, kterou se vlastně nikdy detailně nezabývám.

Proč k tomu došlo? Kde je ten zlomový moment, který všechno „odbrzdil“?

Poctivě říkám, že nevím, ale pouze tuším. A tak se pokusím i pro svůj klid jenom nesouvisle připomenout chvíle, které považuji pro nedělní Vánoční vyzvánění za určující.

Tedy převážně pozvání Hradišťanu. To je celé od A až do Z zásluhou Mildy Vokáče. Dokonalý manažerský tah. Ale k tomu musím jedním dechem dodat: rozhodující bylo i pozvání souboru Zanoty. To mi zrovna moc nešlo pod vousy, protože jsem se právem obával, že se tím neúměrně časově natáhne program. Ale stalo se něco, co asi nikdo nečekal. Že totiž Hradišťan a Zanoty na sebe budou tak neuvěřitelně dokonale slyšet. Že si konkrétně Jura Pavlica a Květa Pilná tak dokonale  porozumí. Že zkrátka Hradišťanu tak přesně Zanoty kápnou do noty:-) Sledoval jsem pečlivě už od zvukové zkoušky, jak postupně narůstají vzájemné sympatie členů sboru a hudebníků Hradišťanu. Jak se získává vzájemná důvěra. Nejvíc to bylo vidět na dětech. Pro některé to bylo první vystoupení s tímto školním tělesem pod vedením Květy Pilné. Přišly ke zkoušce nervózní, ustrašené a s obavami před autoritou osobnosti Jury Pavlici. Odcházely usměvavé a natěšené na vlastní vystoupení. To je, panečku, premiéra ve sboru. To budou vzpomínky!

No jo, zvuková zkouška. Tady vidím další zlomový moment. Zvuk. Nazvučení takového množství lidí a nástrojů na tak malém prostoru je nesmírně složitou a nervózní záležitostí. Olin s Járinkem se na obhlídku sálu vydali asi týden před uskutečněním vlastního koncertu. Důkladně prošli jeviště, zákulisí, zdroje proudu, hlediště a všechny prostory, které s místem vystoupení souvisí. Během týdne pak sháněli součásti vybavení, o kterých věděli, že by jim mohly v neděli chybět. V den koncertu se v Hradci objevili těsně po poledni a měli už na papíře rozkreslený  podrobný plán postavení jednotlivých muzikantů na pódiu. Jeho součástí bylo detailní rozmístění kabelů zástrček, zdrojů, přepínačů, stojanů apod. Když se objevili hudebníci, bylo už pódium kompletně připravené a oba zvukaři podle našich přání dolaďovali už jen detaily, na které se zapomnělo. Všichni jsme tedy mohli včas a v klidu absolvovat zvukovou zkoušku, při níž se prověřily různé zvukové finty jako například korekce a efekty na konkrétní skladby. To je pro dobrý průběh hudební produkce mimořádně důležité a projevilo se to i během vlastního koncertu. Co se týká zvuku, všechno šlo nějak plynule, samozřejmě, snad jsme ani netušili, že v sále je nějaký zvukař.

Třetím momentem, který bych vyzdvihl, bylo obecenstvo. Vyprodaný sál. Skvělé reakce, ukázněnost, soustředěnost. Moc se mi líbilo, že diváci přišli na celý koncert. Někdy mám totiž dojem, že obecenstvo chodí jenom na „hvězdy“ a ty ostatní kapely musí nějak „přetrpět“. V tomto případě však před našimi Hradečáky uctivě smekám, protože se projevili opravdu úžasně. Věřte mi to, už jsem na různých místech pár druhů obecenstva poznal. Hradeckému publiku patří moje hluboká poklona a vřelý dík nejen za závěrečné standing ovation, ale za celý průběh koncertu.

Čtvrtým momentem budou jistě vystoupení jednotlivých hudebních těles. Členům sboru Zanoty jsem už svůj obdiv vyjádřil. Znovu jen připomínám svůj dojem: Na setkání se pečlivě připravili, neustále poctivě a docela tvrdě zkoušejí, a přitom uvnitř sboru panuje přátelská atmosféra. Není tedy divu, že se neustále zlepšují. Jejich blok jsem neviděl, protože jsem se v šatně důkladně rozehrával. Stačil jsem vnímat až konec před naším nástupem, ale co jsem slyšel, se mi moc líbilo. Milda jim správně odepřel přídavek, aby se nenatahoval čas. Bohužel veřejně avizovaný záměr „dnes se nepřidává“ se mu už dále u nás a u Hradišťanu pod tlakem bouřlivých diváckých ovací nepodařilo dodržet.

Z našeho vystoupení jsem měl dobrý pocit. Opravdu mě však mrzí moje hlasová indispozice, kterou bych považoval za naše nedělní slabší místo. Měli jsme kvůli mně omezený výběr skladeb. Můj hlas totiž působí jako kontrast k hlasům Nely a Klárky, takže celková dramaturgická skladba našeho bloku pak vyznívá pestřeji, různobarevněji. Ale dívky zpívaly výborně a já jsem tedy mohl ve sborech přispět alespoň hlubokými tóny, při kterých mi nepřeskakoval hlas. Divákům se naše vystoupení zjevně líbilo a já bych jim chtěl za jejich reakce upřímně poděkovat.

Hradišťan měl v programu pochopitelně vyčleněný nejdelší časový úsek a jeho vystoupení bylo pověstnou třešničkou na dortu. Celou tuto část jsem sledoval z místa na balkoně vedle osvětlovače a měl jsem tak možnost vidět, co mě na živé hudbě velice, velice zajímá. Totiž vzájemnou komunikaci jednotlivých muzikantů na jevišti a také způsob, jakým kdo hudbu prožívá. A to je právě další, snad už pátý moment, který bych vyzdvihl. Dokonalí profesinálové, kteří se hudbou živí, ale přitom ji dokážou prožívat s nefalšovanou nakažlivou radostí. A také si tu radost vzájemně předávat. A ona se tím násobí, nabývá na síle, rozlévá a přelévá se, až najednou zaplaví každou dušičku v sále. Takhle pak šla vlna za vlnou a najednou tady byl konec, jenže zdánlivý konec, protože na jeviště nastoupili natěšení žáci gymnázia (a s nimi naše čtveřice). Teď zpívají hvězdy hudebního nebe spolu s amatéry a dokonce s úplnými hudebními začátečníky. Profesionálové dokonale, začátečníčci se spoustou chyb. Ale to nevadí, říká mi naprosto zřetelně Pavlicův pohled. Je to jedna hudba a my všichni i s těmi dole v sále ji dokážeme naplno vnímat, každého z nás prostupuje až do té nejjemnější membrány, která nám spojuje nebo odděluje neurony. Ano, nejde o to, jak dokonale je ta hudba interpretovaná, ale jak hluboko je prožitá!!!! Pak přichází opravdový konec, lidé vstávají a já jsem si jistý, že právě tím potleskem vstoje nám chtějí sdělit svoji sounáležitost.

Jak jsem již napsal, byl jsem díky svému hlasovému onemocnění trochu „nad věcí“ (tedy bohužel!!!). Nemohl jsem zpívat a při vyšších tónech jsem jen naprázdno otvíral ústa. Playback. Prosím, promiňte mi tu malou neupřímnost. Přesto hudební mystika, o které jsem psal na začátku svého zamyšlení, mě nemohla minout ani kdybych byl slepý a hluchý.

„Děkuji všem“ je slabý výraz vzhledem k síle zázraku, který jsme si všichni v neděli 22. listopadu večer společně připravili.

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena