Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


13.11.2009
Opět v táborské Kapličce

Malý sál Divadla Oskara Nedbala v Táboře je pro nás spojený s naprosto nejúžasnějším vystoupením, které jsme zažili s mexickým programem. Ten loňský večer v nabitém sále šestinásobné zmenšeniny Národního divadla máme všichni ještě v čerstvé paměti. Není se tedy čemu divit, že jsme s přijetím nabídky celovečerního společného koncertu s Třeboňskými pištci právě v Táboře neotáleli ani vteřinu.

Naše angažmá se skládalo ze dvou vystoupení, a tak jsme tentokrát museli obětovat muzice celý den. Klárka dokonce ve škole chyběla v předmětu, kde se nepřipouští ani jedna absence. U mne to spravil den neplaceného volna, u Mildy zas dovolená. Takový už je muzikantský život, který naštěstí všichni přijímáme s patřičnou pokorou.

Vstával jsem v půl šesté ráno, abych mohl v devět hodin stát v zákulisí připraven sehrát výchovný koncert pro žáky táborských škol. Vlastně tam byly i děti z okolních vesnic. Ani já, ani ostatní členové kapely jsme se na toto ranní představení nijak netěšili. Vždyť máme své zkušenosti, takových koncertů pro školy jsme absolvovali už desítky. A ono už samo ranní zpívání není nic příjemného. Řada hudebních odborníků říká, že hlas se „probouzí“ až někdy kolem jedenácté hodiny. Jenže děti nás tentokrát zase dostaly. Že se jedná o ukázněné a hudebně vyspělé publikum, se ukázalo už při vystoupení Třeboňských pištců a už od první písničky našeho bloku byla jasná jediná věc: Tyto děti zpívání zajímá a jsou naladěny na co nejužší spolupráci. Byli to právě kluci a děvčata v sále, kdo nás během pár písní převedl z rezignované ospalosti do stavu zjitřeného bdění, kdo nás okamžitě vtáhl do našich vlastních písniček, takže jsme v nich najednou objevovali nové kouzlo. Moc a moc bych chtěl mladým divákům poděkovat. Ale můj dík patří i zvukařovi a dívkám od Třeboňských pištců, které během našeho hraní rozehřály celé divadlo svým zpěvem, pohyby a potleskem, čímž nám vytvořily ideální atmosféru. Všichni nám (a jistě i sobě) připravili moc příjemné překvapení.

Koncert skončil a my jsme najednou před sebou měli volný čas až do večerního představení. Pěkně v klidu jsme si tedy došli na oběd, v blízké cukrárně se osvěžili kávičkou a vybranými zákusky a dali se do zkoušení. Zopakovali jsme si skladby večerního repertoáru a nahráli si základy nových písní do formátu MP3, abychom se své party mohli učit každý sám doma. Zkoušeli jsme různé varianty u aranží skladeb, které chceme co nevidět předvést našim posluchačům živě. Na závěr jsme si vyzkoušeli dohromady s Třeboňskými pištci dvě skladby, které večer zahrajeme společně. Celé zkouškové odpoledne nás docela unavilo, potřebovali jsme si na chvíli od muziky odpočinout. Takže pro změnu zase cukrárna (ach ty kalorie), kávička a pizza k večeři. Jako prevence proti ponorkové nemoci se náhle z ničeho nic objevil v divadle Pepa Verich a brzy po něm i celá „čechtická klaka“. Měli jsme z toho překvapivého setkání přímo bláznivou radost, která ještě narostla, když nám manželé Píchovi předali keramické minisousoší, přestavující jednotlivé členy kapely. Veškerou dokumentaci k tomuto nesmírně vtipnému slavnostnímu aktu najdete v Galerii.

Samotný večerní koncert se podle mého názoru velice povedl. Zasloužili se o to velkou měrou Třeboňští pištci, kteří svým uměním a svojí souhrou právem nadchli celý sál. Lidí sice nebylo tolik jako loni, ale sál byl příjemně zaplněný a reakce diváků nás rovnoměrně zahřívaly tam, kde je v mozku uloženo centrum ješitnosti (Nebo že by to bylo na srdíčku?). Ze svého místa jsem měl dojem, že zejména Nelin a Klárčin zpěv u posluchačů výrazně zabodoval. Rovněž příjemné pro mne bylo sledovat, jak pozorně vnímají diváci v sále naše texty. Dost se pozná i podle potlesku a já jsem měl dojem, že v něm slyším uznání, porozumění, poděkování za příjemnou pohodu a snad i přání, abychom se zas někdy někde sešli. Zcela zvláštní kapitolou byly spontánní taneční kreace třeboňských dívek v zákulisí jeviště. Pro mne to byl z mého místa velmi osvěžující pohled a chtěl bych děvčatům poděkovat za prima náladu, která se na mne hned přenesla. Škoda, že čas tak rychle letěl, stejně jsme přetáhli.

Na závěr bych chtěl moc poděkovat všem, kteří se o krásné chvíle zasloužili. Třeba i Pepovi, který to vzal z Tábora do Prahy přes České Budějovice, aby nám odvezl Klárku na kolej. Nebo všem členům táborského divadla za vstřícné a velmi milé přijetí. Asi bych se ale „uděkoval“. Zdálo se mi, že každý, koho jsem toho dne potkal, mi udělal nějakou radost. Snad tedy i já jsem rozdal aspoň trochu příjemných pocitů. To by byl život, kdyby to takhle fungovalo každý den. To bychom pak mohli jako udržovací dávkovač mírných depresí klidně používat jenom televizi:-)

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena