Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


11.08.2009
Milevsko, mé rodné město
Narodil jsem se sice v Českých Budějovicích, ale pokud si ze svého raného dětství něco pamatuji, jsou tyto mé vzpomínky spojeny výhradně s Milevskem. Tehdy ještě malým městečkem na jihu Čech, kde právě vznikala nová fabrika na výrobu vzduchotechniky. Tady jsem zkoušel první krůčky, první dobrodružné výpravy za naši zahrádku, chodil jsem tady do školky, do školy a nakonec i na střední všeobecně vzdělávací školu, obdobu dnešního gymnázia. Byly to nádherné, opravdu nádherné a bezstarostné časy. První zapojení do kolektivu dětí, turnaje v pozemním hokeji, fotbale, tajné koupání v rybníce, dětské rvačky, první lásky, nenáviděné hodiny klavíru (bohužel), herecký kroužek, filatelistický kroužek, házená, volejbal, basket, gymnastika, lyžování, taneční, školní beatová kapela, odpolední čaje... To by bylo na knihu. Skončilo to však mým odchodem na vysokou školu v roce 1970. Moje rodina se zároveň stěhovala do Českého Krumlova a já jsem vlastně s prostředím mého města téměř ztratil kontakt (téměř, protože z Milevska pochází i moje manželka).

Až v úterý 21. července mi bylo dopřáno znovu stanout na pódiu Klubu pracujících, zbudovaného někdy na konci padesátých let. Tam jsem vlastně všechno, o čem tady píšu, prožíval.

Tedy, řeknu vám, hrozně jsem se těšil a toho dne jsem byl už od rána opravdu, opravdu naměkko. Že jsem chtěl na domácí půdě zahrát co nejlépe, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Do města jsme přijeli o hodně dříve, a tak jsem jako blázen ještě stačil shovívavě se usmívajícím zpěvačkám ukázat místa, kam jsem chodil do školy, kde jsem se málem utopil, kam jsem docházel cvičit, kam jsme chodili jako studenti do hospůdky. Byl jsem vděčný vedoucímu Klubu pracujících (vlastně ani nevím, jak se to zařízení teď jmenuje), že mě znovu po 38 letech provedl prostory, v nichž jsem trávil tolik času a díky skvělým lidem se toho dost naučil!


Náš koncert spojený s vystoupením skupiny YASA se konal v letním kině klubu. Tedy vlastně na stejném pro mne důvěrně známém pódiu jako před osmatřiceti roky. Pouze z druhé strany, směrem ven z budovy.

Věděl jsem, že se setkám se spoustou známých, spolužáků, příbuzných, kamarádů z dětství, kolegů z různých kroužků a akcí. Ale že to bude tolik lidí, že budou ta setkání tak srdečná, tak překvapivá a tak silně emotivní, to jsem tedy rozhodně nečekal. Také jsem neodhadl, že se na téhle akci sejdou stovky diváků (samozřejmě přišli především na naše přátele ze Zimbabwe).

Ještě jsem ani nestačil vybalit své věci a už se ke mně hlásily spolužačky ze střední školy. Měl jsem z toho setkání vážně radost, i když ho Nela s Klárkou označily jako mé povídání s babičkami:-) Potvory!:-))

Jakmile byl Olin Svoboda hotov se stavbou pódia, vetřel jsem se ke svému mikrofonu a zapojil obě kytary. Krása, všechno fungovalo, zvuk se mi vracel z odposlechového monitoru přesně tak, jak jsem ho zahrál. To mě uklidnilo a skvěle naladilo. Prostor letního kina se však začal poměrně rychle naplňovat prvními nedočkavci, a tak jsme si odpustili zkoušku vyvážení zvuku celé kapely. Olina přece známe, je to vynikající zvukař a má nás přečtené jako knihu.


Vystoupení začíná, letní kino je nacpané tak, že to za celou dobu svého působení v Milevsku nepamatuji. Tolik lidí dobrovolně pohromadě jsem ve svém městě viděl snad naposledy na náměstí prvního máje 1968:-)

Začínáme hrát a ocitáme se v mírném šoku. Co je to za zvuk? Tohle přece nemůže být Olinova práce! To je, jako když jedete vlakem v tunelu a máte otevřená okna. Marně se snažím vylovit aspoň ze svého komba něco konkrétního. Vždyť při zvukovce všechno tak krásně znělo! Snažím se v tom kraválu najít nějaké konkrétnější tóny Mildovy basy nebo Klárčiny kytary. Bezvýsledně. Vůbec netuším, do čeho mám vlastně hrát. Zdá se mi, že z kapely hraje každý v jiné tónině. Aha, tohle znám. To bývá dlouhá ozvěna z velkých reprobeden. Tak s tímhle nic neudělám, to se musí jenom vydržet a neutéci z pódia:-) Podívám se nad sebe a už je mi vše jasné: plastová stříška, chránící muzikanty proti dešti. Tu jsme přehlédli. Ta „chytá“ zvuk odražený od prvních řad diváků a posílá nám ho zpět s neuvěřitelnou silou, dvouvteřinovým zpoždění a ošklivým zkreslením. To všechno navíc způsobuje vazbu, která o sobě dává vědět hučením, pískáním a rozmazaným zvukem odposlechových monitorů. Velké reprobedny měly být možná nakloněné trochu víc nahoru do stupňovitého hlediště. No, s tím už také nic neuděláme, to jsme měli řešit při hromadné zvukové zkoušce. Zahrát cokoli kloudného je však pro mne za těchto podmínek opravdu nemožné, s tím se dosud neumím vyrovnat. Zajímalo by mě, jak tyto problémy řeší opravdoví profíci. Zpívat už jsem se naučil po paměti, ale zahrát (současně se zpěvem) v této situaci obtížnější pasáže na kytaru, to prostě zatím nedokážu. Se směsí intenzivního vypětí smyslů, smutku, nervozity, vzteku a rezignace registruji, jak dělám jednu chybu za druhou, a jen doufám, že mikrofony či linky budou ke mně milosrdné a všechny zahozené notičky nějak poslouchatelně srovnají. Konec vystoupení je pro mne vlastně vysvobozením z docela slušného stresu a zklamání.

Stříška. Pitomá stříška!! Podle mne bylo naše vystoupení docela hrozné, i když jsme zaznamenali spoustu velice pozitivních ohlasů. Víme přece, že Olin ven nikdy úplnou nechutnost nepustí.

Každopádně však tento koncert byl pro mne znovu velkým poučením. Jako už tolikrát jsem se přesvědčil, že nelze podcenit žádnou, ani sebemenší maličkost, všechno důkladně prověřit, vyzkoušet, seřídit... a teprve potom zasednout k mikrofonům, abychom mohli lidem dát skutečně to, co v nás je a co bychom jim dát chtěli.


Po koncertě jsem se cítil samozřejmě jak jinak než mizerně. Naštěstí mi náladu spravili všichni kamarádi známí, spolužáci, příbuzní, zkrátka všichni, kteří se ke mně po tak dlouhé době hlásili. Ze všech setkání jsem měl radost, která mě ještě dnes dojímá k slzám. A nic na tom nemění fakt, že jsem řadu lidí musel poprosit, aby mi raději řekli znovu své jméno. Jo jo, změnili jsme se, ale mám pocit, že někde uvnitř zůstala spousta vazeb, které nás spojují. Moc, hrozně moc všem děkuju! A „slibuji před svými druhy“ :-), že před vánocemi, až budeme v Milevsku znovu hrát spolu s Třeboňskými pištci, nenechám už nic náhodě a pořádně zahraju. A také si najdu čas, abychom si mohli někde sednout a popovídat si o tom, co všechno jsme za těch skoro čtyřicet let prožili.

Pavel



Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena