Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


18.01.2009
Standing ovation pro Míšu

Je už téměř neděle a já jsem ještě nevydýchal včerejší koncert, který vlastně ani koncertem nebyl. Loučení s Míšou Rysovou-Vadovou. O tento můj stav rozrušení se jistě postarala výborná Kondořice, jejíž druhou láhev jsme dopili až ráno. Své také udělala výborná parta, v jejíž společnosti jsem si tento jemný padesátiprocentní hruškový destilát vychutnal.

Zásadní místo v mých vzpomínkách zaujme už navždycky vynikající publikum tohoto neobvykle srdečného večera, tvořené převážně z Míšiných přátel a příznivců. Protože v závěru večera mi připadalo nevhodné cokoliv doplňovat, volím alespoň tuto cestu ,abych poděkoval divákům za závěrečné standing ovation pro Míšu. Dodávám jen, že jsem si to přesně tak v duchu představoval a přál. Míša si takový odchod za to, co po devět let předváděla v kapele, plně zaslouží.

Nemůžu alespoň krátce nevzpomenout, co se stalo mezi podvečerem, kdy jsem si Míši před devíti lety poprvé všiml, jak s Věrkou Hezinovou zpívá písničku Motýl (na jakési gymnaziální slavnosti v restauraci U tkadlen), a chvílí, kdy jsem ji včera ve tři čtvrtě na tři ráno doprovodil do objednaného taxíku, který ji odvážel do jiného života.

Před devíti lety k nám do konkurzu přišla krásná (ještě to o sobě nevěděla) šestnáctiletá slečna se všemi projevy, které s tímto kouzelným věkem souvisejí. Chtěla tehdy být muzikálovou zpěvačkou, pečlivě se připravovala k přijímačkám na muzikálové herectví na JAMU. Svědomitě docházela na hodiny baletu, dramatické výchovy, zpívala a tančila, kde se dalo, přihlásila se dokonce i do konkurzu naší kapely, kde spolu s Lenkou Molovou uspěla. Odmítli jsme tenkrát Věrku Hezinovou, protože se nám zdálo, že Míšin a Lenčin hlas vytvoří pro nás potřebné napětí, barvu, která by mohla našim skladbám slušet. Napětí se nevytvořilo, protože Lenka odešla na konzervatoř ještě před naším prvním společným koncertem. Míša tak náhle musela sama nahradit předchozí skvělou dvojici Bohdany Bartůňkové a Martiny Plucarové. To přes všechnu její snahu byl pro šestnáctiletou dívenku, která se ještě sama obtížně vyrovnává s břemenem dospívání, nadlidský úkol. Sólová zpěvačka v kapele, která už tehdy jezdila po celé republice a občas i do zahraničí, která vystupovala i v České televizi.  Míša postupně začínala propadat „slavomamu“, její projev zvolna ztrácel pravdivost a přesvědčivost. Na psychice se postupně začínaly projevovat stopy snížené sebedůvěry (rovnátka) a všechno vyvrcholilo neúspěšnými přijímacími pohovory na muzikálové herectví JAMU. Následkem přetížené psychiky pak byly stále častější hlasové kolapsy. Míšin zpěv v některých okamžicích už nebylo možné vůbec poslouchat, kapela začínala být nejprve pro politování, později dokonce pro smích. Bylo nutné hledat novou zpěvačku. V tom okamžiku se jako zázrakem objevila Nela, která svým zdravým a přirozeným sopránem v pohodě získala místo kapelní jedničky.

Zázrakem však byla také skutečnost, kterou nikdo z nás už neočekával: Míša, která se Neliným příchodem (a také pokračujícím věkem) náhle zbavila „syndromu slavných“, se začala postupně zklidňovat, její hlas opět získával na pevnosti, výraz na přesvědčivosti. Je to podle mne doba, kdy se narodila opravdová zpěvačka.

A my jsme s uspokojením pozorovali, že hlasy obou našich dívek krásně barví a lze na nich postavit zvuk kapely. Míše pak ještě nějaký čas trvalo, než bylo možné prohlásit, že už není „druhou zpěvačkou po Nele“, ale dokonalým originálem s osobitým sólovým projevem, dokonalou schopností interpretace rytmu, jak si ji všichni pamatujeme z posledních let. Je zajímavé a příznačné, že Míša na sobě vždycky poměrně poctivě pracovala, ale ne pokaždé její úsilí přinášelo očekávaný efekt. O to víc si vážím skutečnosti, že svůj boj nevzdala. Paradoxně, protože často tomu u dívek bývá naopak, k zásadnímu obratu v přesvědčivosti jejího projevu přispělo setkání s její první velkou láskou, současným manželem Sašou, kterého poznala v prvním ročníku vysoké školy. Teprve od tohoto jejich sblížení a nejzřetelněji od jejich sňatku jsme Míšu mohli vidět vždycky v pohodě, usměvavou, trpělivě a pokorně snášející strasti cestování, občasné nespravedlnosti a neúspěchy u publika, akční, kreativní. My dobře víme, že ne vždycky jí bylo tak dobře, jak předstírala, ale to už k našemu „řemeslu“ patří. Každý z nás je totiž chvíli nejlepší a vzápětí nejhorší, úspěch jde ruku v ruce s propadem, každý máme občas chuť praštit s muzikou, ale málokdy ji nenávidíme.

V loňském srpnu si Míša vyhodnotila novou situaci, v níž se s očekávaným příchodem potomka nachází, a rozhodla se, že dál bude dělat na plný úvazek pouze maminku. Ani maminku, ani hudebnici prý totiž nelze dělat napůl. Jistě, souhlasím, sám dobře vím, že muzika je extrémně náročná milenka, která často nemá pochopení pro nic jiného, ale která při milování jde až za hranici nebe a pekla. Míšino rozhodnutí respektuji, považuji za rozumné a přeji jí, aby ho nikdy nelitovala.

Kolegům hudebníkům však zároveň oznamuji, že nejen kapela Jen tak tak, ale celá folková hudební scéna v pátek večer přišla o jednu naprosto nepřehlédnutelnou veličinu, po které tady zbyde prázdné místo. O zpěvačku, jež se ke svému charakteristickému a originálnímu projevu dopracovala složitou a trnitou cestou plnou zklamání, občas i velmi nepříjemných situací, osobních kompromisů a porážek. Cestou, na které bylo nutné překonat pořádnou dávku vlastního nepohodlí a která vyžadovala dost výrazné nasazení vůle. Ale byla to cesta lásky, lásky k muzice.

A my ostatní přijměme s pochopením, že láska k člověku (k Sašovi i k tomu malému v Míšině bříšku) někdy bývá silnější, a popřejme Míše Vadové šťastnou cestu jejím novým životem.

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena