Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


10.11.2008
Dumky večerní...

Jak bylo o víkendu? Zatraceně dobře! I když to byl zas jeden z těch náročnějších. Zúčastnili jsme se totiž tradiční vorlíčkovské „Podzimní kachny“, což je sice název, který zní nevinně, ale…!

Do hájovny Vorlovy, kterou obsadila rodina Vorlíčků:-) a jejich příznivců, jsme dojížděli postupně. Naše kapela se zkompletovala asi kolem osmé hodiny večerní a to už byla zábava v plném proudu. Nelenili jsme, rychle jsme vybalili nástroje, doplnili hladinu kalorií (noblesní zabijačková hostina, pro mne pak speciální mňam mňam buchtička od Lucky) a alkoholu (převážně kvalitní slivovička) a začali tvořit umění. Tvořili jsme tedy jak se paří, chci říci „patří“. Náš výraz postupně získával na lidovosti, až úplně zlidovělJ, ale to už bylo naštěstí půl sedmé ráno. Uložili jsme tedy vyzpívané hlasivky, bolavá záda a znecitlivělé prsty na improvizovaná lůžka a všichni jsme usnuli. „Všichni, až na jednoho,“ jak praví klasikův text. Nemohl jsem spát, a tak jsem se raději s přáteli vydal na procházku deštivým lesním dopolednem. Příroda v okolí je krásná, cesta příjemně ubíhala, a jak se pomalu zvyšovala hladina vody v mých botách, začaly se mi smysly pomalu a ztěžka vracet k normálu. Jen ta hlava, kdyby tolik nebolela! Do hájovny jsme se vrátili, právě ve chvíli, kdy ostatní rozumní lidé vstávali. K obědu. Škoda, že jsme se do něj museli tolik nutit, byl totiž výborný.

Ale nedalo se nic dělat, i vorlíčkovská pohádka jednou končí, my jsme se neradi museli rozloučit a spěchat do Brna na Folkový oříšek. Milda jako řidič patřil naštěstí k těm rozumným, byl vyspalý a odpočinutý, takže cesta uběhla klidně.

Do divadla Barka jsme přijeli tradičně jen tak tak, tedy pětadvacet minut před začátkem festivalu, který jsme rozjížděli jako první kapela. Saša za mixpultem už byl připravený, takže nazvučení proběhlo v naprosté pohodě, jak bývá u něj tradicí. Zvuk byl u nás na pódiu výborný (venku nevím, ale nikdo si nestěžoval), což bylo velké štěstí, protože my jsme se zpočátku nemohli dostat do toho správného „varu“. Ale lidé nás brzy vyhecovali, mě konečně přestala bolet hlava (prášek) a žaludek se mi vrátil zpátky na pevninu. Najednou nebylo nutné usilovně přemýšlet nad textem a kytarovými hmaty, dokonce i rozbolavělé prsty si znovu zvykly mačkat struny, takže druhou půlku koncertu jsme si už doslova užívali. A diváci asi také, protože nás nechtěli pustit zpátky do šatny. Musel tedy zasáhnout David Maroš se svým smyslem pro pořádek a vysvětlit publiku, že další přídavky už nejsou možné. Davidovu autoritu je nutné respektovat, protože bez něj by prostě tento krásný festival nevznikl, respektive by už dávno neměl pokračování. David patří do muzikantské čeledi nadšenců a tahounů a já osobně mu přeji, aby se mu jeho obětavá práce jednou zúročila.

Po nás vystupovali naši dobří známí: Hluboké nedorozumění. Tradičně dobrá kapela. Tentokrát jim chyběl basák, z čehož byli trochu nervózní. Podle mne zbytečně, protože jejich písničky mají samy o sobě sílu a není k nim potřeba nikterak rafinovaných aranží. Stačí je prostě zazpívat a hned chytnou za srdíčko.

Víc kapel už jsme nestihli. Ani noční jamování. Byli jsme rádi, že jsme rádi, těhotná Míša už byla hodně unavená a čekala nás ještě cesta domů hustou podzimní mlhou.

Takže na závěr zase Samson:

„Dumky večerní, když ráno rozmělní, spát jdu na zem, tlačí záda, prsty bolí, hlava padá…"  …zvláštní unavené štěstíčko!

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena