Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


04.11.2008
Nejkrásnější jste vy, díky, že jste přišli


 No jo, děje se věcí… člověk, aby je stačil všechny prožívat, si ani nestihne uvědomit, že by si jich měl vážit. Tak se pokusím „zvážit“, co všechno jsem v poslední době stačil prožít s kytarou.

Tedy především spoustu jentaktačích zkoušek, teď už v nové sestavě s Klárou Šimkovou. S Míšou už moc nezkoušíme, protože dny jejího působení u nás se bohužel pomalu naplňují.

Mexické písničky jsme si zahráli na dvou príma pořadech v Pelhřimově. První (2. října) v místní knihovně byl nádherný, srdečný, musíme ocenit vzornou péči všech zaměstnanců knihovny, jejich vstřícnost a ochotu zajistit nám vše, co jsme k vystoupení potřebovali. Sešlo se dost lidí, a tak jsme si užili pohodové pospolitosti. Z druhého pořadu (3. října) jsme měli trochu strach, neboť aula Pelhřimovského gymnázia se lehce mohla stát horkou půdou (známe z vlastní učitelské praxe). Ale nestalo se, studenti nás přijali vlídně a s porozuměním, což, vzhledem k tomu, že jsme učitelé, je až s podivem.

Následující den jsem si zase užíval přátelské atmosféry, společného zpěvu a vynikajících gastronomických lahůdek při druhé části oslavy narozenin Zuzky Vokáčové. Večer se opět vydařil. Ono není divu, vždyť Zuzka s Mildou patří k dlouholetým propagátorům veškerého hudebního bláznění. Co je znám, stále organizují různá muzikantská setkání, za totalitních časů dokonce opisovali a vydávali zpěvníky. Ještě že je tenkrát nezavřeli za nedovolené podnikání jako členy Jazzové sekceJ

V pondělí 6. října jsem si vyrazil na týden odpočinout na ledovec Hintertux, kam každý rok jezdím na mezinárodní lyžařský seminář. Každoroční pokyny pořadatelů znějí jasně: „Lyže nech doma, stejně jsou to práskačky, půjčíme ti na testování nějaký nový model. Ale bez kytary nejezdi.“

Už několik let si těchto pokynů nedovolím neuposlechnout. A letos se mi to vyloženě vyplatilo, protože jsem si na zvýšenou cenu za pobyt musel přivydělávat právě hraním na všech možných místech v tomto krásném vysokohorském lyžařském středisku. Nejzajímavější z nich bylo asi hraní v kostele při slavnostní mši.

Ale rychle zpátky do české kotliny, o dalším víkendu jsem si zahrál a zazpíval s jednou bezva partičkou lidí.

22. října se v Jindřichově Hradci uskutečnil benefiční koncert pro Keňu, kde se sešla zase jiná zajímavá společnost. Příjemně mě překvapil zejména pěvecký sbor Jakoubek. Už jsem ty lidi dlouho neslyšel zpívat a mám dojem, že udělali veliký pokrok zejména ve způsobu přednesu. Parádní dynamika, zřetelná výslovnost, čistá intonace i v nejobtížnějších skladbách. Pěkně se jejich vystoupení poslouchalo!

Sobota 25. říjen pak byla událostmi tak nabitá, že už víc snad ani do jednoho dne vtěsnat nešlo. Ráno zkouška u Klárky v Batelově, odtud (ovšem po dobrém obědě) odjezd na vernisáž a zároveň otevření koncertní místnosti na statku Tondy Tugla. To je přece ten statek, kde míváme každoročně letní soustředění kapely! Byla to oslava, jak má být. Samí blízcí a příjemní lidé, Tondovi přátelé. Renovovaná bývalá stáj se leskla novotou, stěny ozdobeny zajímavými obrazy a dřevěnými plastikami, spousta nápadů, neobvyklých spojení všech možných uměleckých žánrů a samozřejmě neskutečné množství skvělého jídla a pití, o jehož kvalitě ani nemluvím, abyste mě nepovažovali za gastronomického šílence. Při oficiálním zahájení přivítal Tonda návštěvníky svými pověstnými slovy: „Je tady spousta krásných věcí, ale nejkrásnější jste vy a já vám moc děkuju, že jste přišli.“ Pak už zahrálo naše sdružení a vystřídala nás kapela El gaucho. My jsme totiž ke svému nemalému zármutku museli naložit své hudební propriety a vydat se do Pitkovic (Praha), kde jsme koncertovali na pozvání kapely Hluboké nedorozumění.

Přijeli jsme jen tak tak, hostitelé už hráli, takže jsme si stihli poslechnout jen část jejich bloku. Potichu jsem nanosil věci dovnitř a ještě chvíli vychutnával krásné vokály i vtipné nebo romantické texty. O přestávce jsem se stačil pozdravit se spoustou známých hudebníků i příznivců naší kapely. S mimořádným uspokojením jsem pozoroval, že náš fanklub se utěšeně rozrůstá a že na své si přijde i zrak (že, Příšero a Maruško?), což je patrné zejména z Mildových uměleckých fotografií:-)

Dana Houdková (a její doprovodná sekce) hrála pěkně, líbíly se mi jejich melodie, ale zejména aranže. Texty byly zajímavé, často až výstřední a na můj konzervativní vkus poněkud monotematické:-), takže jsem ocenil snahu kompenzovat tuto jednostrannost reflexivnějšími nebo poetičtějšími pasážemi. Naše vystoupení bylo podle mého zdání přijato vcelku příznivě. Není divu, vždyť jsme měli v publiku početnou skupinu příznivců (at žijí Sokolíci!). Potěšilo mě zejména, že i třeba Cimbura po čase našel cestu k našemu „pravému umění“, což zřejmě byla zásluha Míši, jejíhož odchodu spousta našich příznivců lituje.

Po koncertě ještě následovalo tradiční jamování.

Poslední říjnový den se ke slovu opět přihlásily gymnaziální Schody. A kdože tentokrát? Začínali Jentaktaci. Jako prémii a závdavek pro časy příští jsme vystřihli jednu písničku (Stesk) s Klárkou Šimkovou. No, šlo to, abychom byli raději v hodnocení opatrní:-) Klárka pak k sobě přizvala Markétku Hávovou a společně předvedli pěkný půlhodinový pořad sestavený z vlastních většinou romantických písniček. Jejich hlasy jim opravdu pěkně barví.

Arnošt Frauenberg je pojem. Osobně, podle toho, jak jsem ho kdy slyšel, ho řadím ke skutečné písničkářské špičce. Nepřeháním. Jeho texty jsou nádherně do detailu propracované, nechybí jim dynamika, moment překvapení, obraznost, poetičnost, libuje si v nacházení neobvyklých slovních spojení, je zajímavé sledovat, jak si pohrává s češtinou, ale přitom respektuje její specifičnost. Hudbu prokládá vtipným a krátkým mluveným slovem i veršováním. Jeho projev působí na rozdíl od některých velkých mistrů velice skromně. Kytarová technika je krásně zvládnutá, zdánlivě jednoduché doprovody jsou však hráčsky poměrně obtížné. Střídá kytaru s piánem, a tím oslabuje jednotvárnost, s kterou se mnozí písničkáři potýkají.

Takže duo Nestíháme mělo těžkou pozici, když po tak skvěle sestavené půlhodince mělo ještě udržet pozornost diváků. Ale „Nestihači“ si s úkolem poradili znamenitě, neboť se rozhodli prostě pokračovat v nastoupeném směru. Ocenil bych jejich hezky sestavené kytarové doprovody, pěkně barvící hlasy, bezprostřední, sympatické vystupování a také pozoruhodnou schopnost si na scéně vzájemně porozumět. O tomto duu vím už dlouho, kdysi dávno mě na něj upozornila Martina Trchová, která se, myslím, také nějak podílela na jejich zrodu. Psala mi tenkrát, že o nich jistě ještě uslyším, a měla pravdu. Pokud kluci vydrží spolu, čeká je podle mého názoru docela slibná budoucnost. Jejich síla je totiž právě v té pospolitosti.

To všechno a ještě mnohem víc jsem v poslední době zažil s paní kytarou. Nemůžu si odpustit poznámku, která by se už pomalu mohla stát mojí soukromou modlitbičkou:

„Bože, pokud existuješ, tak právě Tobě děkuji, že jsi mi tu bednu, přes kterou jsou napnuté dráty, poslal do cesty.“

Možná mě jednou zničí, ale než se to stane budu se těšit třeba na pátek a sobotu k Vorlíčkům na Vorlovy nebo na sobotu večer do Brna (Folkový oříšek).

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena