Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


18.07.2008
Ryze subjektivní ohlédnutí za letošní Folkovou růží

Letošní ročník zmíněného festivalu se nijak výrazně nelišil od ostatních. Za patnáct let jeho existence se totiž racionalizovalo rozdělení povinností mezi tým pražské redakce časopisu Folk&country a naše gymnaziálně jentaktačí akční komando. Povinnosti, zodpovědnost a kompetence jsou teď rozděleny vcelku přirozeně, jak je určil postupný vývoj, a tak nikde nedocházelo k žádným třenicím.

Osobně se nijak zvlášť nepletu do dramaturgických a reprezentačních záležitostí. Mám kompletně na starosti scénu v Muzeu a tábořiště.

Tábořiště nám už delší dobu motá hlavu. O doby, kdy jsme jako gymnázium přišli o své školní hřiště, totiž nemáme k dispozici dostatečné velký a slušně zabezpečený prostor pro táboření návštěvníků Folkové růže. A tak z loňské improvizace, kdy jsme se zabydleli v prostoru gymnázia, se postupně stává řešení definitivní.

Letos se na tábořišti ubytovalo 153 lidí, kteří přijeli vlakem, autobusem, pěšky, na kole nebo ve 26 autech. Svůj azyl našli převážně na gymnaziální zahradě, odvážnější stanovali u řeky v parku. Veškeré sociální zařízení poskytlo Gymnázium Vítězslava Nováka. Lidé zde našli umývárny, sprchy, úschovnu zavazadel, zamykatelné skříňky, informace i možnost přespat v tělocvičně, pokud jim déšť promočil stany nebo vítr vytrhal stanové kolíky. Jestliže k tomu přidáme ještě ochotu pomoci v každé obtížné situaci nebo splnit některé netradiční požadavky, objeví se nám v součtu jména Čestmír Vondráček a Tomáš Fedra. Tato dvojice měla vlastně celé tábořiště na starosti a zajišťovala také nepřetržitou službu. Pro mne je jejich pomoc zvlášť cenná, neboť jsem se o provoz tábořiště prakticky nemusel starat a mohl se věnovat kromě řady drobných prací hlavně scéně Muzeum.

V Muzeu jsem se setkal s mimořádnou vstřícností a pochopením všech zaměstnanců. Nevzpomínám si, že by nesplnili některý z mých požadavků nebo proseb. Tato vytvořené lidsky příjemné prostředí nám poskytlo možnost plně se zabývat zajištěním hudební stránky.

Kapely vybral převážně Michal Jupp Konečný z konkurzu Zahrady a musím uznat, že i letos měl šťastnou ruku. Mám možnost sledovat tuto scénu již několik roků a musím zdůraznit, že její úroveň jde v posledních letech rapidně nahoru. Vidíme zde špičky amatérské hudby, které směle šlapou na paty hvězdám našeho žánru. Kdo měl možnost srovnat kapely na Muzeu s kapelami na hlavní scéně festivalu, jistě mi dá za pravdu, že mnohým skupinám by vystupování na zámku opravdu slušelo a že diváci by se rozhodně nenudili. Skvělou práci odvedl na této scéně i zvukař Libor Nalezinek. Odcházející muzikanti si jeho zvuk nemohli vynachválit a většinou mu i osobně chodili poděkovat. Nedivím se. Pracoval pečlivě, zodpovědně, jeho jednání s kapelami bylo pohodové. Mrzí mě, že jeden hudebník z kapely Žamboši jeho práci veřejně prostřednictvím mikrofonů ironizoval. Připadalo mi to, nerad bych použil silnějšího výrazu, nevhodné. Libor Nalezinek zvučil i scénu před zámkem, takže zpravidla začínal kolem deváté hodiny ráno a končil v sedm hodin večer. Slušný záběr pro něj i pro jeho bedňáka, pana Pátka.

Moje skupinka bezvýznamných pomocníků (řečeno slovy Franze Kafky) pak zajišťovala ty maličkosti, na které nám náčelníkům všeho možného už nezbýval čas. Ale považte, jaké jsou to maličkosti:

Ráno vstávali a roznášeli po Hradci plakáty s denním programem. V poledne připravovali scénu Muzeum (vytahat zvukařské bedny apod., připravit kompletně celou scénu včetně občerstvení pro muzikanty a nezbytnou administrativu, dokoupit chybějící věci). Po třetí hodině odcházeli na nádvoří zámku a pomáhali s roznášením aparatury Pájovi Jindrákovi. Po skončení programu v Muzeu uklidili aparaturu používanou při odpoledním koncertě a kompletně uklidili prostor Muzea. Po skončení večerního koncertu znovu balili a uklízeli Pájovo zvukařské nádobíčko a pomáhali s úklidem hlavního nádvoří zámku. To už bylo většinou po půlnoci. Jejich přístupu si nesmírně vážím, vždyť čistým materiálním ziskem pro ně byla vstupenka na všechny koncerty (které občas ani nemohli vidět, protože museli pracovat jinde) a tričko s emblémem Folkové růže. Ale například Kari si na tyto dva dny bral v práci dovolenou.  

Už mnohokrát jsem při různých příležitostech psal, že právě tímto způsobem se projevuje láska k muzice. Člověk nemusí být zrovna mediální hvězda, aby mohl složit  hudbě svůj hold. Chtěl bych všem členům mého týmu ještě aspoň touto cestou moc a moc poděkovat za obětavost a zodpovědný přístup k našemu hradeckému hudebnímu svátku. Jedná se o Aničku Měkutovou, Petra Karase, Ondru Dederu, Živanu Stupkovou, Filipa Šelonga, Martinu Nejezchlebovou, Ondru Špuláka, Kateřinu Novotnou, Evu Žampovou, Blanku Špulákovou a Míru Lafatu.

Co napsat na závěr těchto mých nesouvislých úvah a drobných postřehů? Nejlépe se podepsat pod větu, kterou pronesl pan Vondráček: Děkuju všem návštěvníkům a muzikantům, že se chovali ukázněně, zodpovědně, přátelsky, že měli pochopení, když někde něco zaskřípalo, a dokázali ocenit to, co jsme se jim snažili nabídnout.

Pavel


 
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena