Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


15.12.2007
Další z hektických víkendů

Milda mě ve svém minulém příspěvku označil tiskovým mluvčím kapely. Jenže já neumím takové ty fráze, které tiskoví mluvčí různých institucí neustále omílají, aby náhodou neřekli nějaké slovo špatně, a které po marných naléháních reportérů většinou končí poznámkou „no comment“.

Mé komentáře jsou právě naopak záměrně velmi subjektivní, protože se s Vámi chci podělit o své osobní a často neopakovatelné pocity, které nemůžete zažít jinde než s muzikou. Pokud Vás můj subjektivismus nebaví, nebo dokonce rozčiluje, pokuste se zapůsobit zejména na naše zpěvačky, které už se sem dlouho chystají něco připsat, ale pořád se k tomu nějak nemůžou odhodlat. Většinou se vymlouvají, že nemají čas (jako bychom ho my s Mildou měli přebytek:-)).

Začínám tedy jako typický ješita slůvkem JÁ: Přechodil jsem chřipku, to znamená, že jsem ji „přeučil“ ve škole, „přehrál“ na koncertech a „přejezdil“ či „přeskákal“ na snowboardovém kurzu (no, tady se sluší doplnit, že i „přezpíval“ a také trochu „přepil“). Tohle žádný bacil nemůže vydržet:-) Tolik na vysvětlenou, proč na naše poslední koncerty reaguju se zpožděním.

Čtvrteční „Mexiko“ v Počátkách bylo pro nás opravdu překvapením. Příjemný sál, pozorní a milí pořadatelé (a také „krásné“ pořadatelé:-)) a stejně tak i diváci. Měl jsem trochu strach, abychom nezdržovali a pořad zbytečně neprodlužovali, ale znovu jsem se přesvědčil, jak zkresleně někdy situaci vnímám. Počátečtí nás nechtěli pustit domů, až nám bylo líto, že nemáme docvičené další mexické písničky. Naše počátecká mise byla zakončena u Bohouše Jonáka, našeho věrného posluchače a fandy, skvělou večeří a příjemným popovídáním o věcech všeobecně lidských. Bohouši, ještě jednou díky!!

V pátek hned po skončení vyučování nás čekala cesta do Litvínova. Pozvali nás Stráníci na vánoční klubový pořad. Cesta byla dlouhá, občas protivná, ale Milda jako řidič zvládl vše na výbornou, Nela byla v Praze včas na svém místě, takže zdržení se nekonalo. Do galerie v Litvínově jsme přijeli tak akorát, abychom vychutnali vánoční atmosféru se vším, co k ní patří: jídlo, pití, bezva společnost (myslím diváky, sponzory, muzikanty). Hrálo se tudíž příjemně a uvolněně, museli jsme omezit přídavky, aby se dostalo i na Ginevru, která hrála po nás. Nutno ovšem podotknout, že celý večer nádherně „rozjeli“ Stráníci s Mirkem Ošancem. Po koncertě ještě uklízení prostoru, posezení v hospůdce a odjezd na chatu Luboše a Veroniky Stráníkových, tedy na hřeben Krušných hor. A najednou byly tři hodiny ráno, bylo tedy na čase trochu se prospat. Brzy zrána, v jedenáct hodin, jsme posnídali, poklábosili a vydali se na pěší výlet na Puklou skálu. Pohled na hřebeny Krušných hor a na přehradu Fláje byl i díky počasí úžasný. Překvapilo mě, jak se s téměř horolezeckým zakončením vyrovnala Míša, která se k pohybu v přírodě staví vždycky „rezervovaně“:-) Třeba nám sem o svých pocitech něco připíše. Krásné odpoledne, poznali jsme kousek znovunarozených Krušných hor, pár příjemných sousedů, ale všechno jsme museli v rychlosti opustit, abychom stihli další „povinnost“. Hudebně doprovodit rozloučení Jirky Vorlíčka s jeho policejní kariérou.

V hájovně Orlovy jsme hráli nedávno, zdálo se nám, že jsme útulné prostředí opustili včera večer. I lidé byli stejní. Jen oslavenec byl trochu zasmušilejší než na podzim při svatbě. Nedivím se, vnímal jsem jeho nostalgii velice intenzivně. Měl jsem trochu dojem, že sleduju seriál „Četnické humoresky“ nebo „Hříšní lidé města pražského“. Se svými spolupracovníky se tady loučil policajt tělem i duší. Člověk, který celý život obětoval chytání zločinců, člověk posedlý spravedlností, která, jak to tak chodí, bývá občas přímo před jeho očima sadisticky zbitá. Nešlo tady však jen o něj, ale zcela jistě o celou rodinu. Zejména jeho manželka musela mít pro takovou práci mimořádné pochopení. A vůbec, spousta jiných těžko vyslovitelných a publikovatelných myšlenek mi táhla hlavou, když jsem potají sledoval nostalické oči bývalého šéfa pražské kriminálky skryté za maskou bezstarostné tváře dobře se bavícího chlapa. Neušlo mi ani, jak velkou přirozenou autoritu má tenhle člověk mezi svými spolupracovníky.

Myslím, že rozlučkový večer se povedl, prostředí bylo srdečné, neformální, dobře prosycené jídlem i pitím všeho druhu, hudbou, zpěvem, tancem, spoustou vtipů (včetně policajtských), recesí, a přitom vše se neslo v mezích slušnosti a vzájemné úcty. Řekl bych že se za tak krásný večer (i pro mne) sluší poděkovat všem, kteří se na něm jakkoliv podíleli.

V časných ranních hodinách jsme se neradi rozjížděli do svých domovů (já na snowboardový kurz).

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena