Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


27.11.2007
To byl zas víkend!

To byl zas víkend! Ta muzika mě jednou zabije. Ale zase na druhou stranu: Když umřít, tak při muzice (anebo ještě při něčem, ale to zas patří na jiné stránky).

Po předběžných konzultacích jsme se sešli se souborem Polajka (valašské ženské zpěvy, pěvecké těleso s pětatřicetiletou tradicí) a s přáteli z Cimbal classicu přímo v síni Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích. Času na zkoušení bylo málo. Bylo nutné připravit zvuk, poskládat se na pódium a v rychlosti přehrát a přezpívat společnou část. Bylo to náročné, ale všechno šlo jako na drátku díky zkušenostem a vstřícnému přístupu zvukaře.

Koncert jsme rozjížděli my a můžu zodpovědně říci, že jsme byli hodně nervózní: prestižní budějovická scéna, přítomnost rozhlasu, vyprodaný sál, spousta svátečně oblečených lidí, kteří se tvářili nedůvěřivě, každý z nás přišel přímo ze zaměstnání, nehráli jsme spolu čtrnáct dní… Ale tyto pocity se alespoň u mne rozplynuly po několika úvodních písničkách, kdy bylo vidět, že nás posluchači v sále „vzali“. A vzali nás důkladně, což bylo znát na potlesku po každé písni i v závěru naší části koncertu. Myslím, že jsme lidi v sále příjemně překvapili a dobře naladili na další kapelu.

Cimbal classic má v současné době fantastické složení a neméně tak skvělý repertoár. Je to pět lidí, kteří muzice opravdu důkladně rozumějí, sami na sebe vzájemně slyší, vědí, co chtějí hrát, a poskládali si nádherně barevné skladbičky do pestrého romantického bloku. Je opravdu radost poslouchat každý tón. Hluboce se skláním před technickou vyspělostí a hudebním citem každého z nich. Jejich vystoupení vždycky poslouchám se zatajeným dechem a nejinak tomu bylo i v pátek v krásné síni Jihočeské filharmonie. Ani tuto kapelu nechtěli diváci pustit z jeviště, ale co se dalo dělat, scénář byl neúprosný.

Na prkna, která znamenají hudební nebe, nastoupily ženy z Polajky. A následovala smršť valašských koled. Smutné, veselé, tesklivé, provokativní, škádlivé… ale všechny krásně zazpívané a vystihující typický kolorit valašské zábavy. Zpívání bylo podle potřeby podbarveno nebo zvýrazněno hudbou Cimbal classicu a doprovodným slovem Dalibora Štrunce.

Na závěr byla na jeviště pozvaná i naše kapela a můžu říci, že jsme si společné koledy zazpívali s nefalšovanou chutí. Ostatně, kdo z hudebníků by se tak skvělé společnosti vyhýbal!

Koncert byl pro mne opravdovou lahůdkou, měl neopakovatelnou atmosféru. Osobně jsem si už dlouho přál zabrnkat si v Jeremiášově síni, ale nějak to vždycky nevycházelo. Teď mi to osud (nebo Pán Bůh, Míšo?) vynahradil i s úroky.

Po koncertě jsem se odjel domů trochu vyspat, protože tátovi v paneláku měnili okna, takže, když jsem zrovna nemačkal struny ruinoval jsem celý víkend svou tělesnou (i duševní) stránku úklidovými pracemi. Lituji však, že jsem musel společnost muzikantů dočasně opustit. Večer totiž až do rána pokračoval v penzionu U Lípy v Suchdole, kde byli všichni ubytovaní. Soudě podle pomačkaných muzikantských obličejů v sobotu při zvukové zkoušce v Třeboni, to muselo být velkolepé. Zejména děvčata z Polajky se prý se svými zpěvy stala hrdinkami večera.

V podobném duchu pak pokračovaly i další dny. I sobotní večer v divadle J. K. Tyla v Třeboni byl velice srdečný. Mně osobně se třeboňští diváci zdáli ve srovnání s budějovickými poněkud chladnější, ale ohlasy po vystoupení mne přesvědčily, že jsem se mýlil. Třeboňským se celý večer opravdu líbil a já jsem rád, že jsme k tomu přispěli i my s Jen tak takem..

Po koncertě nezbytné tahání zvukařských beden, odjezd do penzionu U Lípy, výborná večeře, popíjení a vyprávění vtipů (nepamatuji si žádný publikovatelný, ale daly se počítat na stovky). Vyznamenali se tady všichni kromě mne. Nemám prostě na vtipy paměť, ale bavil jsem se velkolepě. S vidinou ranního vstávání (v šest hodin) a cesty za tátou do Budějovic jsem odešel spát už v půl třetí, zdravé jádro však vydrželo do sedmi ráno. Ti ale druhý den vypadali, škoda, že to nikdo nenafotil:-)!

Spousta muzikantů říká, že před domácím publikem je nervozita největší. Mohu to jen a jen potvrdit. Před vánočním vyzváněním v Jindřichově Hradci jsem dlouho nemohl donutit k poslušnosti prsty zničené taháním skříní a rozmočené v saponátech při úklidu tátova bytu. A to moji nervozitu ještě zvyšovalo. Nevěřte nikomu, kdo říká, že před koncertem není nervózní. A jako na vztek, při úvodní skladbě, kde mám dost nepříjemné „prstové“ pasáže, mi přestala hrát kytara. Naštěstí kouzlo zase přišlo: Okamžitě přispěchal zvukař s novou šňůrou, Milda místo kousavých poznámek oznámil, že přerušenou skladbu zahrajeme ještě jednou od druhé sloky (ještě nikdy jsem na žádném koncertě nehrál skladbu od prostředka:-)) ), Nela mi s chápajícím úsměvem upřesnila, která je to vlastně ta druhá sloka písničky, jejíž text jsem sám složil:-), a mohlo se hrát. A lidi? No pohoda, nádhera, energie, souznění, telepatie… Vrcholem večera ovšem byla pro mne píseň Stejně se ti stýská, kterou jsme věnovali nedávno zesnulému, věčně optimistickému a činorodému panu Staňkovi. To mi po celé páteři běhaly armády mravenců od atlasu až po… no, však víte. Celý večer byl nádherný, poděkování patří lidem, našim přátelům muzikantům, Městu Jindřichův Hradec, všem, kteří nás mají rádi a přijedou za námi ze všech koutů republiky.

A také zvukaři Jakubovi Lisovi. Zvučí teď všechny Nohavicovy koncerty a já ho Jarkovi opravdu závidím. Kuba všechno krásně slyší, má skvělý aparát, naučil se jednat klidně, soustředěně, okamžitě rozpozná, jakou kvalitu zvuku potřebuju v kterém momentě dostat do odposlechů, je úžasně pracovitý, a přitom se drží velice skromně v pozadí. Nevím, jestli jsem kdy slyšel v jindřichohradecké Střelnici lepší zvuk než tuto neděli.

Závěrem vznáším otázku, kterou jsme si s Mildou položili hned v pondělí. Koho bychom chtěli na Vánoční vyzvánění 2008?

Pavel



Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena