Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


29.06.2015
Čtvrtá C na scéně (Zpívání na schodech 26.6.2015)

Červnové Schody. Stejně jako lednové. Člověk neví, co se z nich vylíhne. Tentokrát jsme vsadili na domácí borce. Domácí dokonce natolik, že jsme se čtyři roky vídali v jedné třídě. Ta už teď není a mně je po ní smutno. Zuzka Kompanová a Vítek Zeman patřili k jejímu „zdravému jádru“. To zdravé jádro bylo nejen mimořádně zdravé, ale také neobyčejně rozsáhlé. Jen málokdo v této třídě se od něj oddělil. A tak není divu, že se bývalá čtvrtá C trochu v dobrém vymykala republikovému průměru.

Vím, můj článek začíná trochu jako závěrečná školní zpráva. Ale tyto skutečnosti momentálně nelze od Zpívání na schodech oddělit. Vždyť my jsme poprvé společně zasedli ke kytarám na seznamovacím kurzu třídy před čtyřmi lety!

Bojácná Zuzka a suverénní Vítek nevystupují jako duo, ale každý sólově. Toho večera  však utvořili velmi působivou vzájemně se doplňující dvojici. Do muziky vkládá každý z nich evidentně něco zcela odlišného. Tím ale vzniká mnou mnohokrát popsaná konfrontace ženského a mužského elementu, zdroj potenciální emocionality nebo alespoň příznakovosti.

Oběma se podařilo přitáhnout na Schody množství studentů gymnázia, kteří vyzařovali úžasně vstřícnou, neformální, přátelskou atmosféru. To pochopitelně pomohlo nejen Zuzce a Vítkovi (nešetřili chválou na publikum), ale také nám. A já si tak ve skrytu duše hýčkám myšlenku: Snad i nastupující generace pozná, že folk nejsou jenom sentimentální veršovánky k opékání špekáčků. V něm se najde všechno ze všech žánrů a to „všechno“ je obohacené o skutečnost, že je rozumět slovům. Skoro se bojím použít neslušného pojmu „zpívaná poezie“:-)  Když jsem dnes poslouchal některé nové písničky skupiny Epy de Mye, znova jsem se přesvědčil, jakou folk může mít sílu. A tak musím Zuzce i Vítkovi poděkovat přinejmenším za zprostředkování mých snah. Oceňuji však i pečlivost, s níž se oba na tento koncert připravovali (vždyť oni ještě stále jezdí po přijímacích zkouškách na jejich budoucí vysoké školy). Mám radost, že dokázali vystupovat disciplinovaně, vyvarovali se vulgarit a populismu, za což by jistě bylo snadné získat plusové body. Všiml jsem si jejich úporné snahy napsat písničku o něčem. Je mi to sympatické. Myslím, že jsou oba na začátku dobré cesty, kterou jim přeji a zdravě závidím.

My jsme měli tentokrát jednoduchou úlohu. Nastoupit do „rozjetého vlaku“. Snad se nám to povedlo, snad jsme ho nebrzdili. Silná pro mne byla poslední písnička „Přejem vám život“, kterou jsem si nemohl nezahrát na dvanáctistrunnou Ibanezku, dárek mojí třídy z maturitního plesu. Kytara tak měla veřejnou premiéru a pro Ondru i Nelu to bylo překvapení. Stejnou symbolikou se pro mne potom vyznačovala společná přídavková „Nezacházej, slunce“.

Kdepak, říkám to stále: Hudba není pouze o notičkách. Zmíněný večer na gymnaziální chodbě to jasně dokazoval. Jistě to dobře cítili všichni, kteří tam našli cestu, a krásně to vyjádřila v Knize návštěv Johana, jen tak mimochodem také výborná muzikantka. A náš milý insita Peparrazzi celý ten svátek pospolitosti mistrovsky nafotil, nebo dokonce zaznamenal na video.

Díky všem, mám radost!

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena