Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


19.01.2013
JTT pro NMF v ČNB (aneb vzpomínka na Ivana Mládka)

„Přijedete ze Senovážného náměstí, zavoláte si pana …, vyložíte věci, zaparkujete, odehrajete dvě písničky na zahájení, jednu na závěr a pojedete domů.“ Jasné pokyny pana Paulíka, ředitele a duchovního otce Národního muzea fotografie (NMF), které má snad ještě pořád své sídlo v jindřichohradecké jezuitské koleji. On pan Paulík toho nikdy zbytečně moc nenamluví, ale to podstatné vždycky přesně řekne. Mám ho rád a moc si jeho práce vážím.

Vyrazil jsem ve čtvrtek ve 13 hodin z gymnázia obtížen kytarou, kombem, akordeonem, rytmikou a dalšími proprietami přes Pelhřimov ku Praze. Cesta to byla příšerná. Husté sněžení, neprohrnuté a neposypané silnice, kamiony, uklouzaná stoupání… Naštěstí za Humpolcem se všechno uklidnilo, takže jsem k budově České národní banky (ČNB) dorazil bludištěm pražských jednosměrek včas. Najít místo pro vyložení nástrojů, přeparkovat, rozestavit všechno na místě produkce, naladit… přijíždí Nela s Kubou (hurá, Kuba má s sebou kontrabas), převléci se z pracovního do koncertního, aspoň trochu se rozehrát. Všechno jsme stihli a přesně v 17 hodin mohly zaznít první takty písničky „Scházíš mi, lásko“. Obecenstvo vernisáže prestižní fotografické výstavy v prestižní budově České národní banky sleduji poněkud rozpačitě. Zatímco my zpíváme „… kde lidi neznaj, co je úzkost z amnestií…“, ze stolů s mravenčí důkladností mizí jednohubky a obložené chlebíčky, sklenice se plní vínem a konverzace jednotlivců připomíná okamžiky burzovních peripetií. Ale nutno říci, že při zmínce o amnestiích přece jen někteří lidé zvedli oči a mírně, opatrně se pousmáli.

Následují projevy. Většinou velmi smysluplné, apelující, bilancující, nutící k přemýšlení. Škoda, že je poslouchalo jen málo nejvěrnějších. Po deseti minutách jsou stoly prázdné a na výrazu posledního přednášejícího vidím rezignaci. Jeho téměř ignorovaný projev je opravdu konstruktivní a sestavený se znalostí problematiky.

Zahrajeme ještě dvě skladby, během nichž zjišťujeme, že se do naší blízkosti stahují hloučky lidí, které ty písničky opravdu zaujaly. Nicméně náš čas vypršel, musíme končit. Chlebíčky došly:-)

Když jsme uklízeli nástroje, přišli za námi dva lidé (každý v jinou dobu), pochválili nám naše písně, zeptali se, kde nás můžou slyšet naživo, a moc se omlouvali za ostatní diváky. To jistě bereme. Ostatně, nebyli jsme dnes hlavními hrdiny, těmi byli vybraní čeští fotografové.

Večerní cesta zpět do Jindřichova Hradce (Nela s Kubou do Brna) byla ještě horší než do Prahy. Hned za hlavním městem totiž začalo drobně mrholit, z dálnice se stala klouzačka a kapky okamžitě namrzaly na předním skle. Až za Humpolcem se zas déšť změnil v „mýdlo“, jak my lyžaři říkáme kluzkému sněhu, padajícímu při teplotě nula stupňů. Ve stoupání za Pelhřimovem dostávalo moje autíčko pěkně zabrat ve slalomu mezi kamiony a pomalu nebo naopak rychleji jedoucími vozy. Kdepak jsou asi pluhy a sypače? Ale všechno dobře dopadlo, pan ředitel Paulík (který v Paříži doprovází fotografickou výstavu o Bohumilu Hrabalovi) může být spokojen a my tím pádem také.

Jenom je mi není jasné, jak se Hradečáci postaví k dalším osudům Národního muzea fotografie, na které by měli být pyšní. Ale to nám ukáže budoucnost.

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena