Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


22.06.2011
V kapele končím rád, zmizela pohoda

V kapele končím rád, zmizela pohoda

S Miloslavem Vokáčem, spoluzakladatelem folkové skupiny Jen tak tak z Jindřichova Hradce, o jeho odcházení

VÁCLAV KOBLENC

Jindřichův Hradec – Když oznámil, že končí, řadu fanoušků šokoval. Hlavně proto, že s folkovou kapelou Jen tak tak z Jindřichova Hradce, která po 22 letech fungování patří nejen na jihu k těm nejznámějším, je jeho jméno silně spjato. Nejen jako basisty, ale také jako spirita agens.

 

Ohlásil jste odchod z kapely Jen tak tak, kterou jste spoluzakládal. Nelze začít jinak než otázkou proč?

Máto více dimenzí. Těch 22 let je hrozně dlouhá doba a člověk tomu hodně věnoval, především času. Těžko se potom loučí. Těch krizí bylo víc, kdy se třeba zpěvačky rozhodly, že už nebudou pokračovat. Zajímavé je, že to bylo pokaždé v okamžiku, kdy se natočilo CD, a místo toho, aby ta sestava pokračovala a využila toho, rozpadla se. Těchto skoků jsme zažili hodně.

To byly většinou zpěvačky, ale nyní odcházíte vy jako hlavní osobnost. Takže znovu: proč?

Já to vždy ustál, protože jsme to s Pavlem Jarčevským udrželi. Teď to bylo velmi jednoduché, protože skřípání se objevilo už o prázdninách, zase v souvislosti s deskou, kterou jsme dělali do Mexika. Byl jsem zvyklý, že kapela jela kamarádsky a vždy jsme se na všem dohodli, což teď už nefungovalo. Před Vánoci přišla druhá zpěvačka Klára Šimková s tím, že končí. A já si řekl: zase znova? Už jsem nechtěl. Naše hudební cesty se rozešly, už to nebyla taková pohoda jako dřív. Všichni dáváme do kapely něco navíc, a aby to mělo člověka trápit...Nechávám kapele název, což je za těch 22 let vybudované jméno, které má svou váhu.

A jak to bude s písněmi?

Nechal jsem kapele docela velké know how, takže naštvaní být v žádném případě nemůžou. Ale nenechávám jim svoje písničky, kromě těch, kde jsem napsal hudbu na Pavlovy texty.

Někdy jste se také choval jako drsný manažer, kdy jste domluvil tři koncerty v jednom dni a kapela absolvovala divoké přejezdy. Necítíte v tom chybu, že jste moc tlačil na pilu?

Když to teď slyším, je to asi pravda. To byla doba, kdy jsme se dostávali nahoru a bylo to docela riskantní. Jezdívali jsme ve všední den hrát do klubu do Teplic nebo do Liberce, to člověk přijel ve čtyři a šel ráno do práce. Někdy jsem asi tlačil na pilu dost, ale myslím, že to přineslo ovoce a kapela se stala docela známou. Je to možná také jedna z příčin, že rád skončím, protože 90 hraní za rok je na amatérskou kapelu hodně.

Vezměme nyní chronologicky vaši hudební kariéru. Začátky spadají, tuším, do 70. let v Dačicích.

Je to konec 60. let, kdy jsme měli na gymplu bigbít. Žili jsme na Beatles, ale hráli jsme i vlastní věci. Já se dostal mezi trampy, kteří jezdili na chatu rodičů. Já na tom vyrůstal, znám dodneška ty prvorepublikové trampské písničky, dost jsem taky lítal po vandrech. Pak jsem se dostal k ryvolovkám a hlavně jsme v 70. letech obnovili skaut. V něm byl Ivo Jahelka nebo Irena Silence Přibylová. Potom jsme s Ivošem Jahelkou založili kapelu Zimostráz, to mohlo být mezi roky 1973 – 76. Byli jsme asi třikrát v Budějovicích na Portě, tehdy jsme soutěžili třeba s Nezmary.

Co bylo potom?

Když jsme s kapelou skončili, Ivoš už začal v Praze dělat své humorné písničky. S ním a Vlastou Sítařem jsme se rozhodli, že pojedeme na Portu do Budějovic. Tehdy byla nutnost poslat texty, a to byl průšvih. Přišli jsme a řekli nám: pánové, vy hrát nebudete. To byl úplný konec mého tehdejšího hudebního snažení a začátek Ivošovy kariéry.

Co se dělo hudebně dál s vámi?

Dostal jsem se od kytary ke kontrabasu. V Brně sháněla country kapela, která si říkala Jelita, basáka. A kolem roku 1990 jsem hrál country s Partou starýho Hrouze.

Rok 1990, to už jsme u vzniku kapely Jen tak tak.

Iniciátorem byl spíš Pavel Jarčevský, já se v té době věnoval revoluci, protože jsem byl v Občanském fóru, a pak jsem šel na post ředitele. Ale už v 80. letech, kdy jsme byli oba kantoři, jsme se dostali s Pavlem do jednoho kabinetu. Oba jsme brnkali, napřed jsme si hráli na výletech s žáky. Pak jsme uspořádali Večer sovětské písně, kde se hrál Okudžava a Vysocký, a přišel za námi ruštinář, jestli bychom to nezopakovali. Byly tam holky, které hrály na kytaru, a objevila se myšlenka, jestli bychom neudělali kapelu. Jedna z těch holek byla Pavlína Pozníčková, která nám napsala hodně textů.

Jak jste přišli na název?

Byla to opravdu gymplácká kapela, dva kantoři a na začátku se v ní vystřídalo dost študáků. V roce 1990 jsme byli poprvé na Portě. Museli jsme mít název, tak jsme řekli, že si hrajeme Jen tak. Jenže jsme zjistili, že takový název už existuje, a tehdy zpěvačka Vendulka Čížková řekla: tak přidáme ještě jedno tak, s vámi je to, pánové, stejně jen tak tak. A zůstalo to celých 22 let.

Několikrát jsme narazili na téma zpěvačky.  Mě asi nejvíc brala Bohdana Bartůňková. Která byla pro vás hodně inspirativní?

Každá měla něco do sebe. Ta Bóďa byla opravdu naprosto výrazný typ. Pro mě byla hodně zajímavá taky Míša Pešková, která měla úžasné podání. Mě spíš vždy zaujaly holky, které měly alt, ani nevím proč.

Kdybyste měl vybrat tři zážitky, kvůli nimž jste vděčný, že jste v kapele byl, které byste jmenoval?

Určitě Mexiko. Oba ty zájezdy byly fantastické, protože jsme si ověřili, že tam česká písnička funguje a nemusí to být renomovaný soubor. Skvělý zážitek. Druhý je také z ciziny, asi před čtyřmi roky jsme byli na festivalu v Karlsruhe, kam sehnali zajímavé kapely z různých zemí Evropy. Večer po koncertě ve velkém stanu, kam přišlo asi 300 lidí, jsme hráli lidovky s muzikanty z Rumunska a Řecka a lidé nás nechtěli pustit. A kdybych měl říct jeden zážitek z Čech, tak plné nádvoří na Folkové růži.

V čem je pro vás jedinečné?

V tom, že když jsem tam v roce 1990 přišel, lítaly tam slepice, bylo po komunistech naprosto zdevastované a říkal jsem si, že to krásné nádvoří by se dalo oživit... Vejde se tam 5000 lidí, to bylo jednou na Nedvědech, a pak tam bylo 2500, když měl koncert Jarek Nohavica. A ještě jeden zážitek mě napadá: dva vánoční koncerty s Hradišťanem – Jura Pavlica je pro mě člověk s velkým Č.

Jen tak tak pokračuje, vy budete mít sestavu Post scriptum. O co půjde?

Jméno je trochu symbolické a bude to volné sdružení mých hudebních přátel. Objeví se v něm písničky Jen tak tak i ty, které jsme dlouho nehráli. Na prázdniny jsme připravili čtyři koncerty, kde bude Klára Šimková s Markétou Hávovou a já si s nimi zahraju pár jentaktakčích písní.

Také máte v záloze básně J. V. Sládka.

Ano.Mám asi 30 zhudebněných básniček Josefa Václava Sládka. Jednu dobu jsem je hrál na koncertech sólově na kytaru a lidé to chtěli na desce. Měl jsem je schované a teď bych to chtěl obnovit. A také mi nabídli hostování Třeboňští pištci.

Stejně ale budete trochu víc doma. To má manželka asi radost, ne?

Ta má určitě radost. Hlavně, že budeme mít víc času na sebe. O prázdninách bylo nejvíc hraní a já nebyl skoro vůbec doma. Teď máme vnoučata a trochu jiné starosti. A jsem rád, že si můžeme vyjet na týden na dovolenou, aniž bych myslel na to, že musím být tehdy a tehdy na koncertě.

V neděli 19. června vás čeká rozlučkový koncert v zámecké zahradě u rondelu jindřichohradeckého zámku. Přijedou někteří bývalí členové a skupina Kantoři. S jakými pocity do koncertu půjdete?

S naprosto střízlivými. Bude to rozloučení s mými písničkami, v téhle podobě už nikdy nezazní.U rondelu jsme začínali a také jsme tam hráli v 90. letech s Kantory a jejich styl hudby se tam velmi hodí. Těším se, že si rádi zahrají Míša Vadová a Petr Pokovba, takže zazní třeba Záclona nebo Nedělní snění, které zmizely z repertoáru.

Tedy žádná nostalgie?

Vůbec. Naopak.


(Rozhovor otištěný 14.6. 2011 v Deníku - Jižní Čechy)


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena