Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


22.06.2011
Najít čas a pokoru rozhovor pro časopis Folk&country
Najít čas a pokoru

Rodinné a školní kapely jsem kdysi vnímal jako kuriozitu, tréninkové hřiště, na kterém se dospívající učí hudební a pódiovou abecedu. Když se ale o skupinu starají dva pohodoví učitelé-muzikanti, kteří umějí zapomenout na výklad a zkoušení, může takové těleso hrát dobře. Dokonce hodně dobře a hodně dlouho. Jako jindřichohradecký Jen tak tak. Pak dokáže zvládnout i turbulence, o nichž jsem si povídal s kytaristou, češtinářem a tělocvikářem Pavlem Jarčevským.

Jako dlouholetý učitel to určitě víš: převažují mezi studenty folkaři, rockeři, či příznivci jiného žánru? A jak se to vyvíjí v čase?

Učím víc než 30 let. Po celou dobu je u studentů evidentní ústup od popularity folku a přiklánění se k rocku nebo aktuálně moderním hudebním alternativám. A to i na gymnáziu, kde by člověk čekal, že studenti budou preferovat písně s kvalitními texty.

Dneska si každá škola vytváří vlastní vzdělávací program. Propašovali jste s Mildou do „své“ češtiny něco souvisejícího s kapelou a folkem?

V češtině je folkových textů dost, když je člověk chce hledat. Na folkových textech (a s nimi souvisejících melodiích) lze například postavit celou výuku prozodie. Ale vlastní kapelu mezi studenty nepropaguji. Snažím se oddělit svou hudební činnost od činnosti učitelské. Zdálo by se mi nefér tlačit studenty nějakým směrem, který se jim nezamlouvá. Člověku, který si k nám chce najít cestu, rád pomůžu, ale snažím se nic nikomu nenařizovat. Ve škole ani v životě.

Sám jsem několik let učil na gymnáziu a vím, že studenti umějí být někdy pěkně krutí. Měli – a mají – i na vaše hraní nějaké narážky?

Nesetkal jsem se nikdy s negativním přístupem k našemu hraní a s žádnými krutými narážkami. Občas s nezájmem, ale s tím musím počítat. To není hřích. Pokud student plní své povinnosti, snažím se ho nechat žít, a tak mi tito lidé oplácejí většinou stejnou mincí.

Důvěra byla absolutní

Ze začátku jste byli čistě gymnazijní kapela, pokud se nemýlím, dva profesoři a tři studenti. V Hradci to určitě ještě šlo, ale pustit dvě hezké adolescentky s dvěma chlapy někam na víkend, to museli mít rodiče ve vás velkou důvěru.

Domnívám se, že měli a mají. A nejen rodiče, ale i partneři našich zpěvaček. Ono vážně nejde jen o ty víkendy, ale třeba o několikatýdenní pobyty. A víš sám dobře, že občas jsou podmínky pro nocleh tak divoké, že někoho můžou svádět k různým domněnkám.

To znám, to máš pravdu.

Nám šlo vždycky o hudbu. Nejen nám, ale i všem zpěvačkám, které jsme kdy v kapele měli. Spíš bychom měli mluvit o svazující zodpovědnosti: cesty autem bez nehod, občasná posezení s alkoholem apod.

Šli jste vy  sami aktivně za rodiči a probírali s nimi takové akce předem?

Ne. Ta důvěra byla vždycky absolutní. Všichni jsme moc dobře věděli, že jakékoliv její narušení zbortí celou muziku. Také už ze zkušenosti víme, že, pokud si mladý člověk chce u rodičů opravdu něco prosadit, vždycky se mu podaří. Děti si zkrátka dovedou omotat své rodiče okolo prstu :-)

Taky jste se tehdy vídali denně, při přelétavosti mladých lidí docela žasnu, že je to po půlroce nepřestalo bavit. Asi pro ně kapela hodně znamenala. Nebo jste byli tak bezvadná parta?

Nebyli jsme vždycky bezchybná parta. Často se u nás přece setkávaly tři generace. Myslím si ale, že pro nás všechny kapela hodně znamenala. Ono totiž z ničeho udělat písničku, která lidi chytne, to je něco jako vypiplat dítě. Řekl bych, že právě tady je počátek všeho dalšího. Zřejmě nabízíme víc než supermarkety, multikina nebo drogoví dealeři:-)

Pro studenty to byla asi jejich první kapela v životě, to je dost velká motivace. Sledujete hudební cesty všech, kteří kapelou prošli?

Ne pro všechny naše členy byl Jen tak tak první kapelou. Někteří už za sebou nějaké pokusy měli (Petr Pokovba, Klára Šimková, Bohdana Bartůňková…). Motivace byla podle mne kromě muziky samotné ve velkém množství poměrně prestižních koncertů. Zajišťoval je Milda Vokáč. Zpěvačky většinou končily s muzikou úplně a dnes vychovávají potomstvo, z kluků v muzice poměrně úspěšně pokračují Petr Pokovba a Vláďa Bartoš.

Bylo pro někoho účinkování s vámi odrazovým můstkem, který jim pomohl dostat se hodně vysoko?

Myslím, že zatím tomu tak nebylo. Oni totiž naši členové často poznávali i stinnou stránku členství v kapele. Málo času pro sebe a své blízké. Pro své koníčky, pro zařazení do normálního života. Ačkoliv mám dojem, že jsme pomohli na svět několika potencionálním hudebním osobnostem, žádná z nich neměla v krvi muziku jako „drogu“, bez které se nemůže obejít. Myslím, že bez takového zápalu už dnes nikde neprorazíš.

Vždycky jsme se vzpamatovali

Samozřejmou osou Jen tak taku vždy bylo duo Vokáč–Jarčevský. Být přes den se svým kolegou ve škole a večer s ním hrát, jak se to dá vydržet víc než dvacet let?

No právě tím, že se snažíš oddělit muziku od práce. Máme řadu rozdílných názorů, ale společnou touhu zkompletovat, zahrát a zazpívat písničku, která po tobě zůstane.

Celou dobu, co vás znám, hrajete klasický folk, nejdrsnějším experimentem byla myslím elektrická kytara Petra Pokovby. Byli jste vždycky spokojeni s pevným usazením v tomto žánru? Nelákalo vás trochu muziku zahustit, přibrat nástroje?

Bydlíme na malém městě, kde jsou možnosti výběru muzikantů a nástrojů omezené. Musíš vybírat lidi, kteří umějí, kteří jsou naladění na stejné vlně a kteří jsou ochotni pro společnou věc dost obětovat. Ústředním zájmem našeho snažení byla vždycky píseň a my jsme jen hledali, kdo by té písničce nejvíc posloužil. Při svém hledání jsme se ovšem snažili respektovat pravidlo, že v jednoduchosti je síla. Hodně nástrojů tedy ještě nemusí znamenat hodně muziky :-)

Začátkem roku probleskla zpráva, že současná podoba Jen tak taku skončí, ale až na konci školního roku.

Červnový termín, po kterém se změní sestava, je daný dohodou. Pokaždé, když od nás někdo odcházel, snažili jsme se poskytnout zbytku skupiny dostatek času, aby mohl plynule pokračovat v koncertování. Půl roku máme tedy s Nelou na to, abychom mohli v klidu dát dohromady nový program. To by měla být dostatečně dlouhá doba, aby si nové věci aspoň trochu „sedly“.

Sami jste důvod neoznámili, ale to se hned vyrojí spousta bulvárních spekulací. Možná by bylo dobré je razantně utnout.

Víš, Honzo, přesné důvody odchodu Mildy ani Klárky neznáme. Oznámili nám po posledním koncertě před vánocemi, že nechtějí pokračovat, tak jsme to prostě vzali jako hotové rozhodnutí dospělých lidí. Pokud by nám chtěli sdělit nějaké důvody, jistě by to udělali i bez našich otázek. Myslím, že tvůj dotaz by měl být asi směrovaný na ně. Kdybych tady rozvíjel nějaké své domněnky, nebylo by to fér. Můžu říct jen to, že Nela a já jsme tady a kapela se nerozpadla, děláme pro ni dál a rádi. Možná naivně pořád věříme, že písnička nakonec vyhraje. Vždycky jsme se přece nějak vzpamatovali.

Budete pokračovat jenom ve dvou, nebo se obalíte do tří, do čtyř, do více lidí?

Každého nového člověka, který přijde do kapely, musíš půl roku učit své věci, přitom předělat aranže, a pak dalšího půl roku čekat, až se všechno aspoň trochu usadí. A nikde není jistota, že to dopadne dobře. Za dvaadvacet let fungování Jen tak taku jsem si všechno prožil tolikrát, že mi už pouhá myšlenka na to, že by se všechno mělo znovu opakovat, způsobuje husí kůži:-)  U některých písniček mám v hlavě tolik variant, že si při koncertě nemůžu vzpomenout, která právě platí.

Takže spíš sázíte na jistotu.

Už dobře víme, co nechceme. Rozhodně se nebráníme přibírání dalších muzikantů, spíš naopak. Nechceme však už přijímat úplné začátečníky. Ani muzikanty, kteří by se v kapele chtěli pouze zviditelnit, jenom z ní brát nebo si ji naopak předělat k obrazu svému. Nebo takové ty hudební turisty, kteří mají potřebu hrát ve více kapelách. Víme, že takto ideální člověk se těžko hledá, proto jsme připraveni zůstat i ve dvou. Ve směru, stylu a projevu, který pro nás byl dosud charakteristický, chceme pokračovat. Pojem mainstream nám nikdy nezněl pejorativně, máme dojem, že bychom chtěli i nadále dělat především příjemné zpívatelné skladbičky.

Co zůstane zachováno a s čím se musejí posluchači neodvratně rozloučit?

Posluchači se bohužel musejí rozloučit s velkou částí našeho současného repertoáru. Milda si ponechává pro své účely všechny skladby, ke kterým napsal melodie (to jsou téměř všechny jentaktačí písničky) kromě těch, které jsem textoval. Nezazpíváme už tedy ani písničky, jejichž texty napsaly Pavlína Pozníčková-Růžičková nebo Ilona Smrčková. V aktualizované podobě zůstane od června zachována i podoba našich internetových stránek www.jentaktak.cz.

Chystá tedy Milda nějaký vlastní projekt?

Nic tomu zatím nenaznačuje, ale člověk nikdy neví. Opravdu nemám v tomto směru žádné informace.

Podpis pod festivalem

S Jindřichovým Hradcem je kromě Jen tak taku spojen i festival Folková růže, a to téměř tak dlouho, jako vaše skupina. Máte pod festivalem svůj podpis? Jak vznikl a proč zrovna v Jindřichově Hradci?

Náš podpis pod festivalem je více než zřetelný, vždyť jsme dodnes jeho spolupořadateli. Kdysi, to byl ještě hradecký zámek téměř zříceninou, jsme si s Mildou říkali, že by bylo dobré si jednou na tom nádvoří brnknout. Že ta kulisa by musela strčit do kapsy i Medvědovy Prázdniny. Tak jsem se při jedné své cestě do Prahy zastavil u Juppa a dvě hodiny odpovídal na jeho konkrétní, praktické, vesměs nepříjemné a spíš pesimisticky laděné otázky, kterými zkoumal, jak vážně to s festivalem myslím:-) Domluvili jsme se, že se přijede do Jindřichova Hradce podívat. U nás jsem ho seznámil s Mildou a oba jsme mu ukázali možnosti. Dál už to každý zná.

Letos, nemýlím-li se, dosáhne Folková růže plnoletosti čili 18. ročníku. Jak se liší dnešní a tehdejší podoba festivalu - hudebně, organizačně, zájmem posluchačů?

Řekl bych, že se podoba festivalu nijak výrazně nemění. Chceme tady od počátku mít klidný pohodový festival spíše akustické hudby, v tomto směru jakýsi protipól nebo snad doplnění megaakce v Kostelci na Hané. V tom máme jasno, to byl také náš požadavek na Juppův pořadatelský tým. Myslím, že ta dohoda stále úspěšně funguje ke spokojenosti návštěvníků. Pokud jsme s něčím v minulosti experimentovali, pak to byla pouze délka festivalu. A některé přidružené akce, které byly hlavně výsledkem Mildovy aktivity a které se letos zřejmě neuskuteční, neboť Milda se na letošní Folkové růži již podílet nechce. Náš podíl na organizačním zajištění festivalu však nedozná změn, protože chceme nejen sami hrát, ale také zajistit hraní jiným hudebníkům, kteří nám také poskytují svá jeviště. Konečná dramaturgická podoba festivalu se však v těchto dnech ještě dotváří.

A co další vaše aktivity mimo Folkovou růži?

Náš pravidelný klubový pořad Zpívání na schodech doběhne do vánoc podle dramaturgie, kterou sestavil Milda, i když od podzimu to již podle jeho přání nebude pod hlavičkou Jen tak tak. Od ledna 2012 si dramaturgii i organizační zajištění budeme realizovat sami ve spolupráci s Městem Jindřichův Hradec. V tradici Vánočních vyzvánění již pokračovat nebudeme, soustředíme se spíše na akce menšího věhlasu. Na nejbližší období připravujeme také inovaci hudebně cestopisného pořadu o listopadové cestě Jen tak taku do Mexika. Toto pásmo fotografií, písniček a vypravování se v minulosti těšilo mimořádné divácké oblibě.

Asi jste s kapelou objeli všechny možné štace na Vysočině. Liší se nějak publikum směrem k Jihlavě od toho směrem k Budějovicím?

Objeli jsme hodně štací v různých oblastech světa a máme možnost srovnávat širokou škálu publika mluvícího různými jazyky. Od dětí až po důchodce. Ptáš-li se ale na vymezené oblasti, pak se domnívám, že mezi Jihlavou a Budějovicemi velký rozdíl není. Jinak mám čistě osobní dojem, že směrem k Budějovicům je publikum trochu víc naladěné na romantickou vlnu. Nebo na akustickou vlnu. Všimni si, že, u nás na jihu skoro nikdo nepředělává lidovky do rockové podoby. Ale tato odpověď je opravdu hodně subjektivní, jsem totiž Jihočech jako poleno:-)

Zdá se, že aktivní muzika na venkově vymírá a globální popkultura ji zničila. Máš podobnou zkušenost?

Když jsem jako malé dítě jezdil s tátou na hory, jezdili jsme továrním autobusem. Ráno v pět hodin jsme nakládali lyže na zahrádku, co byla na střeše autobusu. Pak jsme sedli a celé tři hodiny cesty prozpívali. Celý autobus. Zpátky to samé. Pro osmiletého kluka obrovská škola, zásobárna lidovek. Těšil jsem se na ty cesty stejně jako na lyžování. A dnes? Mám pokračovat…?

Nebo jinak: Dřív se mě ptali: „Co umíš zazpívat?“  Dnes se ptají: „Co posloucháš?“

I když jsi řekl, že žijete na malém městě, hádal bych, že si tam určitě někdo hraje vaše písničky a chtěl by být jednou jako vy.

Divil by ses. Nemám o ničem takovém zprávy. Mám dojem, že mladé lidi daleko spíš láká být rockovou nebo popovou hvězdou, bavičem. Komerce v této oblasti dělá nepředstavitelně rozlehlou paseku. Málokdo ze studentů nějak spontánně zpívá česky. Někdy z toho mám pocit marnosti.

Má v dnešní době vůbec smysl skládat nové a nové písničky, když se zdá, že o všem se už zpívalo a všechno tu už bylo?

Kdepak!! Domnívám se, že zdaleka všechno nebylo, zdaleka se o všem nezpívalo! Námětů je spousta, denní život poskytuje jejich nevyčerpatelnou zásobárnu. Jenom je musím vidět. Nebo vlastně chtít je vidět. Najít čas a pokoru v té bláznivé honbě za nějakými prostředky ke štěstí!

Diskografie:

Periférie – CD, Ji-Ho Music 1999

Obrysy lásek – CD, Ji-Ho Music 2001

Zase sami – CD, Ji-Ho Music 2005

Tra..la..la – CD, Jen tak tak a Jakub Šimáně 2010 (lidové písničky)

                                                           Honza Hučín


Pozn.Pavel Jarčevský: Napsáno pro březnové číslo časopisu Folk&country, vyšlo až v červnovém čísle 2011


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena